„Sněhová nadílka opět zaskočila naše silničáře.“Je to zvláštní, že v zaalpí už není sníh jevem normálním, ale stal se pohromou. Úplně normální nebyl jistě nikdy, vždyť Keltům trvalo deset tisíc let, než se odvážili přelézt Alpy, ale zvykli si. Městská správa jej teď stěží odhrne ze silnice a zahrne jím zaparkovaná auta, zkuste se teď do takového sněhem navátého automobilu dostat, když dveře nejsou pluh. A co horšího, privatizace zlikvidovala domovníky a od sněžného zákona je pro městskou správu lacinější chodníky pojistit proti úrazům než platit za odklízení. Tak všichni, co občas chodíme, nevesele v té břečce čvachtáme a těšíme se do najednou útulného metra. Starodávné pravidlo odvěkých optimistů platí: všechno špatné je vždycky k něčemu dobré, přestože o tom někdy nevíme. Přestože odvěké pesimisty nepřesvědčí. Vždyť už teď se ze střech domů na nás ježí těžké baterie rampouchů.
Snad obavy z Vánoc příštích a z poklesu životní úrovně zavedly mnoho lidí do knihkupectví. Zřejmě zjistili, že je kniha ten nejlepší a vlastně i za průměrných 250 korun ne nijak drahý dárek. Knihy šly letos opravdu na dračku, vedle několika světových bestsellerů byl hlavně nápadný obrat ke klasice, ještě nikdy se nestalo, aby se nejznámější a kdovíkolikanáctý reprint Jane Austenové „Pýcha a předsudek“ vyprodal za dva měsíce. Vypukla dokonce nečekaná móda na Karla Čapka, který tolik věřil na demokratickou tvořivou a lidovou kulturu, jejímž „programem měla být demokracie lásky, optimismu, srdečnosti a důvěry“ a kde „i když se leccos nedaří, svobodná veřejná diskuse a spolupráce hodně napraví,“ protože to podstatné mají všichni společné. Lidé přece pragmaticky vidí, co je špatně a co by se mělo napravit. Většina má přece zdravý rozum. Dnes ovšem víme, že pragmatismus ani bůh národní pospolitosti nestačí. Většinová demokracie se stala kořistí menšiny čili oligarchie.
Někdy mám pocit, že ti velcí prvorepublikoví duchové Šalda, Peroutka i Čapek věděli, že demokracie žádný kulturní obsah nemá, vždyť za ten postkřesťanský sekularizovaný obsah tolik a statečně bojovali.
Dnes je kultura všechno, za co se sama vydává, je výlučně pocitová a subjektivní, většinou bizarní, morbidní nebo úniková, hrdina je často nesrozumitelný podivín nebo debil v nesrozumitelném světě, a prvky originální ošklivosti a nestoudnosti jsou typické. Možná se čtenáři právě proto tak rádi k idylickému Čapkovi vrací.
Hodnoty však demokracie jistě má, toleranci, jsou však průhledné, nejsou obsahem společnosti. Jsou to občanské svobody a práva, o dnešních sociálních nárocích vůči státu nemluvě, chrání individuální autonomii především, ale kulturní dobrovolnou spolupráci ani společenství obce nevytvoří. Kultura, tak jako náboženství, je kolektivní nedemokratická a rituální starost o duši. Vytváří a stále obnovuje společenství živých, mrtvých i dosud nenarozených. Není součtem krásných a dobrých vlastností, je kultem společných bohů, bez nichž by obec přestala existovat. A protože vytváří společenství, je i nátlakem, není absolutně svobodná, neboť je kolektivní volbou.
Stačilo, aby zákon dal majitelům domů právo obecný chodník neuklízet, a tak se teď brodíme v blátivém sněhu. A pokud se nám nepodaří obnovit duchovní zdroj kultury a elitu, která jej bude prosazovat, budeme ještě dlouho svobodně čvachtat v blátě.
Snad obavy z Vánoc příštích a z poklesu životní úrovně zavedly mnoho lidí do knihkupectví. Zřejmě zjistili, že je kniha ten nejlepší a vlastně i za průměrných 250 korun ne nijak drahý dárek. Knihy šly letos opravdu na dračku, vedle několika světových bestsellerů byl hlavně nápadný obrat ke klasice, ještě nikdy se nestalo, aby se nejznámější a kdovíkolikanáctý reprint Jane Austenové „Pýcha a předsudek“ vyprodal za dva měsíce. Vypukla dokonce nečekaná móda na Karla Čapka, který tolik věřil na demokratickou tvořivou a lidovou kulturu, jejímž „programem měla být demokracie lásky, optimismu, srdečnosti a důvěry“ a kde „i když se leccos nedaří, svobodná veřejná diskuse a spolupráce hodně napraví,“ protože to podstatné mají všichni společné. Lidé přece pragmaticky vidí, co je špatně a co by se mělo napravit. Většina má přece zdravý rozum. Dnes ovšem víme, že pragmatismus ani bůh národní pospolitosti nestačí. Většinová demokracie se stala kořistí menšiny čili oligarchie.
Někdy mám pocit, že ti velcí prvorepublikoví duchové Šalda, Peroutka i Čapek věděli, že demokracie žádný kulturní obsah nemá, vždyť za ten postkřesťanský sekularizovaný obsah tolik a statečně bojovali.
Dnes je kultura všechno, za co se sama vydává, je výlučně pocitová a subjektivní, většinou bizarní, morbidní nebo úniková, hrdina je často nesrozumitelný podivín nebo debil v nesrozumitelném světě, a prvky originální ošklivosti a nestoudnosti jsou typické. Možná se čtenáři právě proto tak rádi k idylickému Čapkovi vrací.
Hodnoty však demokracie jistě má, toleranci, jsou však průhledné, nejsou obsahem společnosti. Jsou to občanské svobody a práva, o dnešních sociálních nárocích vůči státu nemluvě, chrání individuální autonomii především, ale kulturní dobrovolnou spolupráci ani společenství obce nevytvoří. Kultura, tak jako náboženství, je kolektivní nedemokratická a rituální starost o duši. Vytváří a stále obnovuje společenství živých, mrtvých i dosud nenarozených. Není součtem krásných a dobrých vlastností, je kultem společných bohů, bez nichž by obec přestala existovat. A protože vytváří společenství, je i nátlakem, není absolutně svobodná, neboť je kolektivní volbou.
Stačilo, aby zákon dal majitelům domů právo obecný chodník neuklízet, a tak se teď brodíme v blátivém sněhu. A pokud se nám nepodaří obnovit duchovní zdroj kultury a elitu, která jej bude prosazovat, budeme ještě dlouho svobodně čvachtat v blátě.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.