Trojský kůň v unii a řecká tragikomedie

Kdysi bohaté Evropské hospodářské společenství zlákalo Řecko, ostatně jako všechny chudé evropské státy, do nové solidární Evropy. Ohromné dotace do zemědělství a infastruktury měly zastavit masovou řeckou emigraci a pozvednout životní úroveň na evropskou úroveň. Stalo se. Úspěch. Jenomže bruselští úředníci netušili, že se Řekové budou chovat stejně vychytrale jako za časů nevolnictví pod Osmánskou říší, že je na vylákání cizích peněz každá taktika dobrá, že za evropské peníze poroste především stínová turistická ekonomika (30 %) a státní administrativa, kde se pracuje na plný úvazek, jen formálně, avšak za plnou penzi.  A hlavně, že se na okrádání Západu bude podílet dokonce i každá řecká vláda. Měli vědět, že byzantská Evropa nikdy protestantskou puritánskou poctivostí zasažena nebyla a pod tureckým jhem byl bakšiš často jedinou záchranou, o kreativním účetnictví ani nemluvě. Představme si v Unii další, tentokrát přímo s podsvětím svázané vlády Balkánu, po Bulharsku Srbsko, Montenegro, Kosovo, Makedonii a další. Jak to, že naší osvícení vládci Unie nevědí, že existují už od roku 1054 Evropy dvě?
A ještě něco nechápou inženýři nové Evropy. Ohromné kulturní a ekonomické rozdíly nelze překonat dotacemi. I kdyby nebyla pravda, že kde jsou dotace, tam je i korupce, finanční prostředky samy na revoluční hospodářský rozvoj nestačí. Dokonce většinou působí opačně. Pomáhají zkrachlým firmám, umělé zaměstnanosti a šikulům, kteří umí správně vyplňovat formuláře/ žádosti o velké peníze. Jediným, komu dotace pomohly, byly Irové, kteří je k překvapení Unie odmitli utratit na sociální politiku a snižovali daně. Dobrým příkladem sjednocování státu pod společnou měnou a nerovným vývojem ekonomiky je zkušenost americké unie. Migrace. To lidé se vždycky stěhovali tam, kde se dařilo. V Evropě se, naopak, stěhují peníze.
Řekové se teď vychytrale smějí. Jsme přece v eurozóně, jsme k sobě všichni připoutáni eurem, tohle je váš problém. Nadšenci i odpůrci eura to říkali od začátku. Společná jednotná měna předpokládá společnou jednotnou vládu. Společné rozpočtové a fiskální podmínky, které nelze vymáhat, jsou na nic a trestat pokutami státní bankrot také nejde. Teď musí šestnáctka buď vydat společné obligace nebo obejít maastrichtská pravidla a garantovat řecké dluhopisy. Tím ovšem oslabí euro, zvýší inflaci a prodlouží hospodářskou stagnaci. Největší dilema mají, pochopitelně, Němci. Německý tisk přímo zuří. Lidé přijali euro bez referenda, neradi a jen pod přísnou podmínkou garantovanou ústavním soudem, že žádný stát nesmí v budoucnu dotovat stát jiný, tak jako nesmí dotovat svůj průmysl. Před pár lety zvýšilo Německo odchod do důchodu na 67 let, řecký průměr je 57, protože úředníci mají možnost pobírat penzi už po 25 letech. Německá dřina měla Řekům zajistit aristokratický způsob života. A přesto integrační nadšení německých politiků nezná mezí. Dokonce i vládní liberální strana doufá, že bude řecká krize milníkem na cestě k evropské vládě. Opravdu překročí  Němci Rubikon a rozhodnou se pro přímou kuratelu Řecka pod unijní nadvládou, pro řecký protektorát?
Jedno je jisté, řecká tragikomedie znovu a marně obnažila dobrotivou imperiální zásadu na níž je unie postavena: zdaňuj a rozděluj. Zkorumpovala chudé a teď bude tvrdě platit. Jen jedno nechápu. Odkud se bere eurooptimismus?