Vláda Jaroslawa Kaczynského směřuje ke svému konci. Po korupční aféře lídra Sebeobrany Andrzeje Leppera se největší koaliční strana Právo a spravedlnost rozhodla zbavit i populistů a nacionalistů z Ligy polských rodin. Vrátila se tak k výchozímu bodu z podzimu 2005, tedy k menšinové vládě.
Většina západních a polských médii si oddechla. „Zpátečnická” a „tmářská” vláda odchází tam, kam patří – do propadliště dějin. Podobně si oddechli i lídři EU, kterým tvrdohlavá polityka Kaczynských přidělala mnoho vrásek. Je však z čeho se radovat?
Ve volbách 2005 vyhrála v Polsku naděje na skoncování se světem, v němž vládu nad státním aparátem a ekonomikou drží „kamarádíčkové“ z bývalé komunistické strany, a vládu nad dušima Poláků má levicově-liberální šéfredaktor největšího deníku, Gazeta Wyborcza, kterého programem je útok na vlastenectví a katolicismus. Vítězové voleb – PiS Kaczynských a Občanská platforma – měli s tímto stavem skoncovat. Měli zajistit reformu státu, otevřít prostor pro svobodné podnikání, oligarchické vazby vyměnit na právní stát a konečně – vrátit Polsku historickou paměť skrze vzdání úcty hrdinům a potrestání zločinů minulého režimu.
Tato šance byla promarněna. Nejsilnější strany se nedohodly na koalici, takže vznikla aliance Kaczynských a populistů. Kaczynští tvrdili, že se jim je podaří civilizovat. Nakonec museli zaplatit příliš vysokou cenu – občas se zdálo, že polská vláda má spíše tvář Andrzeje Leppera nebo předpotopních nacionalistů z LPR než slíbené IV. republiky.
Úspěchy lze spočítat na prstech jedné ruky: likvidace postkomunistických tajných služeb, boj proti korupci, reforma justice. Parlamentní většina se však nezmohla na žádnou hlubší proměnu státu. Lidé Kaczynských jsou sice ve srovnání se svými předchůdci zatím vzory poctivosti, ale pouhé personální změny jsou z dlouhodobého hlediska bezvýznamné. Vláda také nedokázala využít obrovský ekonomický růst k odvážnějším reformám. Snad největší zásluha PiS je čistě symbolická: Během posledních oslav výročí Varšavského povstání veteráni protinacistického odboje opakovali, že tato vláda je první, která dokázala jejich oběť ocenit. Z hlediska politiky se jedná o otázku nepatrnou, ale pro „morální páteř“ společnosti zcela zásadní.
Kaczynské mírně ospravedlňují vnější okolnosti: měli proti sobě většinu médií, nesmiřitelnou opozici a často i vlastní koaliční partnery. A hysterii polských intelektuálů, zaměřenou proti „kačerům“, lze přirovnat snad pouze k výstřelkům „Bush-haters“ z Hollywood a Greenwich Village. Velká část viny spočívá ale i na dvojčatech samých: namísto reforem totiž nakonec uvrhli zem do „permanentní revoluce“ a politických intrik. Trochu málo na slibovanou zásadní proměnu zkorumpované země.
.maciej Ruczaj, Poznaň
Autor je dopisovateľ .týždňa z Polska.
Většina západních a polských médii si oddechla. „Zpátečnická” a „tmářská” vláda odchází tam, kam patří – do propadliště dějin. Podobně si oddechli i lídři EU, kterým tvrdohlavá polityka Kaczynských přidělala mnoho vrásek. Je však z čeho se radovat?
Ve volbách 2005 vyhrála v Polsku naděje na skoncování se světem, v němž vládu nad státním aparátem a ekonomikou drží „kamarádíčkové“ z bývalé komunistické strany, a vládu nad dušima Poláků má levicově-liberální šéfredaktor největšího deníku, Gazeta Wyborcza, kterého programem je útok na vlastenectví a katolicismus. Vítězové voleb – PiS Kaczynských a Občanská platforma – měli s tímto stavem skoncovat. Měli zajistit reformu státu, otevřít prostor pro svobodné podnikání, oligarchické vazby vyměnit na právní stát a konečně – vrátit Polsku historickou paměť skrze vzdání úcty hrdinům a potrestání zločinů minulého režimu.
Tato šance byla promarněna. Nejsilnější strany se nedohodly na koalici, takže vznikla aliance Kaczynských a populistů. Kaczynští tvrdili, že se jim je podaří civilizovat. Nakonec museli zaplatit příliš vysokou cenu – občas se zdálo, že polská vláda má spíše tvář Andrzeje Leppera nebo předpotopních nacionalistů z LPR než slíbené IV. republiky.
Úspěchy lze spočítat na prstech jedné ruky: likvidace postkomunistických tajných služeb, boj proti korupci, reforma justice. Parlamentní většina se však nezmohla na žádnou hlubší proměnu státu. Lidé Kaczynských jsou sice ve srovnání se svými předchůdci zatím vzory poctivosti, ale pouhé personální změny jsou z dlouhodobého hlediska bezvýznamné. Vláda také nedokázala využít obrovský ekonomický růst k odvážnějším reformám. Snad největší zásluha PiS je čistě symbolická: Během posledních oslav výročí Varšavského povstání veteráni protinacistického odboje opakovali, že tato vláda je první, která dokázala jejich oběť ocenit. Z hlediska politiky se jedná o otázku nepatrnou, ale pro „morální páteř“ společnosti zcela zásadní.
Kaczynské mírně ospravedlňují vnější okolnosti: měli proti sobě většinu médií, nesmiřitelnou opozici a často i vlastní koaliční partnery. A hysterii polských intelektuálů, zaměřenou proti „kačerům“, lze přirovnat snad pouze k výstřelkům „Bush-haters“ z Hollywood a Greenwich Village. Velká část viny spočívá ale i na dvojčatech samých: namísto reforem totiž nakonec uvrhli zem do „permanentní revoluce“ a politických intrik. Trochu málo na slibovanou zásadní proměnu zkorumpované země.
.maciej Ruczaj, Poznaň
Autor je dopisovateľ .týždňa z Polska.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.