Současné slovenské dohadování o kůrovci a přípustnosti těžby dřeva v Tatrách musí českému čtenáři znít velmi povědomě. Spor o to, mají-li se na hřebenech Národního parku Šumava kácet kůrovcem napadené stromy nebo ne, se vede už skoro patnáct let.
.oba postupy mají své odborné zastánce, na opačných stranách barikády stojí i vyhraněná občanská sdružení, na jejichž webových stránkách hnutiduha.cz a sumava21.cz si můžete přečíst argumenty obou stran. Politici nejdříve dávali přednost kácení, současná ministerská garnitura a vedení národního parku má zase opačný názor.
Po všechna ta léta byl hlavním argumentem fakt, že Šumava je národní park, tedy z principu území, které by mělo být ponecháno samovolnému vývoji. Lesničtí oponenti tohoto názoru zase tvrdili, že suché stromy na hřebenech (uschlé porosty zatím tvoří 1,5 procenta rozlohy parku) jsou příznakem rozpadu lesa a kůrovec postupně sežere celou Šumavu. A že pokud chceme zelenou a ne suchou Šumavu, zasahovat je nutné. Ochranáři oponovali, že uschlo jen vrchní stromové patro, jinak les žije a samovolně dorůstá, navíc rychleji a v lepší kvalitě než kdybychom porost vykáceli a vysázeli tam nový stejnověký les. Zkušenosti na rakouské straně hranic, kde je národní park Bavorský les, v němž se nezasahuje už skoro třicet let, to dokazují. Lesnické zásahy proti kůrovci navíc způsobují mnohahektarové, v tvrdých horských podmínkách víceméně nezalesnitelné holiny. Tenhle názorový ping-pong probíhal stále stejně po léta, než argumenty zásadně zamíchala první česká vichřice – orkán Kyril.
Jedna z největších větrných kalamit posledních desetiletí povalila v lednu tohoto roku jen na Šumavě 700 tisíc kubíků dřeva a opravdu se jednalo, především z hlediska lesního hospodaření, o katastrofu. Ale už první obhlídka terénu ukázala překvapivou věc. O katastrofu se jednalo prakticky jen tam, kde se minulé vedení parku snažilo lesu „pomoci“ a i v prvních zónách vykácelo kůrovcové stromy.
Tím se často porost rozvolnil a vítr se mohl rozběhnout, do lesa opřít a povalil ho na desítkách hektarů. Naopak místa, která se aktivistům v minulosti podařilo před zásahy ubránit, například Trojmezenský prales, zůstala prakticky neporušená. Vysoké uschlé stromy vítr rozčesaly a pod jejich ochranou už dorůstá nový les. Přitom jen o pár set metrů vedle najdete místa kalamitou těžce postižená. Často jde o velmi názorné příklady, kdy podél jedné lesní silnice se na jedné straně proti kůrovci nezasahovalo, jsou tu jen jednotlivé polámané kmeny, a na druhé lesníci preventivně káceli a je tu vidět na rozsáhlých plochách jen změť rozštípaného dřeva a jehličí.
Tento fakt v mnohém změnil způsob uvažování o problému kůrovce a Šumavy. Za prvé – zastáncům lesnických zásahů výrazně ubylo argumentů. Za druhé, ukazuje se, že hlavním důvodem pro nezasahování do horského lesa není ani tak existence národního parku, ale prostá potřeba v době klimatických změn zachovat les ve vysokých polohách, kde stromy dorůstají velmi pomalu. Parafrázujeme-li heslo lesáků (Chceme zelenou, ne suchou Šumavu), ukazuje se, že volba zní dnes zásadně jinak: Buď přechodně suchý, nebo žádný les.
Podle toho také vypadá poslední rozhodnutí ministerstva životního prostředí, které vede předseda Strany Zelených Martin Bursík. Likvidace kalamity probíhala od okrajů parku do jeho středu, přičemž zhruba dvacet procent polomů, právě na hřebenech Šumavy, by mělo zůstat ležet. Zajistí novému vznikajícímu lesu mnohem lepší podmínky, než by to dokázal při vší péči člověk.
.tomáš Feřtek
Autor je reportér časopisu Reflex.
.oba postupy mají své odborné zastánce, na opačných stranách barikády stojí i vyhraněná občanská sdružení, na jejichž webových stránkách hnutiduha.cz a sumava21.cz si můžete přečíst argumenty obou stran. Politici nejdříve dávali přednost kácení, současná ministerská garnitura a vedení národního parku má zase opačný názor.
Po všechna ta léta byl hlavním argumentem fakt, že Šumava je národní park, tedy z principu území, které by mělo být ponecháno samovolnému vývoji. Lesničtí oponenti tohoto názoru zase tvrdili, že suché stromy na hřebenech (uschlé porosty zatím tvoří 1,5 procenta rozlohy parku) jsou příznakem rozpadu lesa a kůrovec postupně sežere celou Šumavu. A že pokud chceme zelenou a ne suchou Šumavu, zasahovat je nutné. Ochranáři oponovali, že uschlo jen vrchní stromové patro, jinak les žije a samovolně dorůstá, navíc rychleji a v lepší kvalitě než kdybychom porost vykáceli a vysázeli tam nový stejnověký les. Zkušenosti na rakouské straně hranic, kde je národní park Bavorský les, v němž se nezasahuje už skoro třicet let, to dokazují. Lesnické zásahy proti kůrovci navíc způsobují mnohahektarové, v tvrdých horských podmínkách víceméně nezalesnitelné holiny. Tenhle názorový ping-pong probíhal stále stejně po léta, než argumenty zásadně zamíchala první česká vichřice – orkán Kyril.
Jedna z největších větrných kalamit posledních desetiletí povalila v lednu tohoto roku jen na Šumavě 700 tisíc kubíků dřeva a opravdu se jednalo, především z hlediska lesního hospodaření, o katastrofu. Ale už první obhlídka terénu ukázala překvapivou věc. O katastrofu se jednalo prakticky jen tam, kde se minulé vedení parku snažilo lesu „pomoci“ a i v prvních zónách vykácelo kůrovcové stromy.
Tím se často porost rozvolnil a vítr se mohl rozběhnout, do lesa opřít a povalil ho na desítkách hektarů. Naopak místa, která se aktivistům v minulosti podařilo před zásahy ubránit, například Trojmezenský prales, zůstala prakticky neporušená. Vysoké uschlé stromy vítr rozčesaly a pod jejich ochranou už dorůstá nový les. Přitom jen o pár set metrů vedle najdete místa kalamitou těžce postižená. Často jde o velmi názorné příklady, kdy podél jedné lesní silnice se na jedné straně proti kůrovci nezasahovalo, jsou tu jen jednotlivé polámané kmeny, a na druhé lesníci preventivně káceli a je tu vidět na rozsáhlých plochách jen změť rozštípaného dřeva a jehličí.
Tento fakt v mnohém změnil způsob uvažování o problému kůrovce a Šumavy. Za prvé – zastáncům lesnických zásahů výrazně ubylo argumentů. Za druhé, ukazuje se, že hlavním důvodem pro nezasahování do horského lesa není ani tak existence národního parku, ale prostá potřeba v době klimatických změn zachovat les ve vysokých polohách, kde stromy dorůstají velmi pomalu. Parafrázujeme-li heslo lesáků (Chceme zelenou, ne suchou Šumavu), ukazuje se, že volba zní dnes zásadně jinak: Buď přechodně suchý, nebo žádný les.
Podle toho také vypadá poslední rozhodnutí ministerstva životního prostředí, které vede předseda Strany Zelených Martin Bursík. Likvidace kalamity probíhala od okrajů parku do jeho středu, přičemž zhruba dvacet procent polomů, právě na hřebenech Šumavy, by mělo zůstat ležet. Zajistí novému vznikajícímu lesu mnohem lepší podmínky, než by to dokázal při vší péči člověk.
.tomáš Feřtek
Autor je reportér časopisu Reflex.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.