Nevím proč někteří ekonomové tolik sýčkují, zatím o žádnou krizi nejde, Česko chudé není, ba stále si ještě radí lépe než jiní, a mírná recese by měla (!) mít do budoucnosti blahodárný výchovný význam.
Zeštíhlet by měla především státní správa a její astronomicky korupční betonové podnikání a ne vždy smysluplné sociální výdaje. Zeštíhlet by měly i neřestné výdaje politiků na služební cesty do Timbuktu, o jejich podnikatelských záměrech ani nemluvě. Dočkat bychom se měli i snížení daní z příjmů, bez nichž chybí investice. Zeštíhlet by měly nakonec i domácnosti, které plýtvají. Velká příležitost pro dnešní armádu tlusťochů. A není podstatné, jestli někdy dohoníme bohaté státy za naší západní hranicí, jak fantazíruje předseda socdemokratů, ekonomické ukazatele nejsou od jisté veličiny životní úrovně, řekněme bangladešské, indexem lidské spokojenosti, jinak by bohatí lidé byli šťastní.
Nechci utěšovat, jde mi o smysl hubených let, které se necyklicky opakují od nepaměti lidstva. Jde o přeskupení priorit. Na loňském vánočním knižním trhu vypukl „boom“ jako hrom, snad i proto, že lidé šetří a dobrá kniha jim konečně připadala lacinější než zbytečný luxus. Možná nakonec pochopíme, že šetrnost je romantická, protože zná rozdíl mezi cenou a hodnotou, kdežto plýtvání cenu nevnímá a hodnotě nerozumí. Možná, že se přestaneme otravovat v zácpách aut a budeme chodit víc pěšky, svět bude tišší a my čilejší.
Politici ovšem rozumět nechtějí, stále jen slibovali a zvyšovali státní deficit, předělávali národ na úředníky a závislé, brali hospodářství investiční kapitál a teď mají závádět bolestivé reformy a šetřit? Smutným příkladem je mlhavý a přece tak typicky eurointegrační výrok francouzské ministryně Christine Lagardeové. Mají prý Němci víc utrácet a méně exportovat a už vůbec nemají snižovat sociální výdaje a cenu práce. Mají být s námi solidární a tudíž méně konkurenční. Jinými slovy, schopné a pracovité národy mají polevit, aby se líným dařilo lépe. Ještě nikdy jsme neslyšeli, že by na jednotném unijním trhu měly existovat národy. Vždy jen výrobci a konzumenti. Najednou, když se Francii nedaří, tak národem je. Paní financministryně je nepochybně vyděšena hospodářskými ukazately. Francie má nejvyšší absolutní státní dluh (454 miliard eur) a ten teď rychle roste. Má velmi špatnou bilanci zahraničního obchodu, její export se propadá (potraviny, víno, voňavky, negližé), a poprvé klesají i příjmy z turistiky. Na rozdíl od Německa je francouzský socialismus, o kterém se píší humoristické knihy, téměř nereformovatelný. Každý pokus o reformu vždy končí na barikádách.
Upřímnost je někdy absurdní. Němci financují podle unijních nadnárodních pravidel už přes půl století francouzský venkov. Jsou šetřivý národ, který nehodlá žít nad poměry, snad proto mají schopnou a pracovitou podnikatelskou třídu. Té se podařilo za posledních deset let snižovat náklady na pracovní sílu o 1,4 % ročně, zatím co ve Francii o 0,8 % rostly. Tichý zoufalý výkřik paní ministryně, aby Němci méně šetřili, je sice absurdní, ale možná není jen známkou bezradnosti. Možná ví, co my jenom tušíme, že v zemi úředníků a odborů státní schodek snížit nelze a francouzský státní bankrot by už ani unie nezachránila.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.