Je hrůzným příkladem osvícenského povýšeného rozumu, který odmítá obezřetnou politiku (umění možného), protože neuznává ve jménu abstraktní ideologie žádná omezení dána tradicí, historickou zkušeností, zdravým rozumem nebo lidskou přirozeností, o ekonomických zákonitostech ani nemluvě. Vzdáleně připomíná sice daleko extrémnější avšak obdobný imperiální projekt východoevropského svazu republik (i zde šlo o sjednocení Evropy a lidstva), jenž nakonec ve střetu s ekonomickou realitou a lidskou přirozeností zkrachl.
Nevěděli snad komisaři unie, že euro je měna politická, ačkoli to bylo všem ekonomům jasné? Anebo to věděli až příliš dobře a ignorovali, protože si mysleli, že v pasti jednotné měny uvíznou evropské státy na věčné časy? A teď je tu krize jako trám a možná i počátek konce měnové unie.
Malý řecký dluh (4 % z deficitu celé unie) je ve skutečnosti pro Řecko i pro unii masivní politický problém. Předně je tu Němci prosazený článek smlouvy, že se státům na rozdíl od živelných katastrof v případě porušení pravidel pomáhat nesmí. I to je důvod navíc, proč Němci tak zuří a jejich eurofederalistická vláda se vykrucuje, mlží, „půjčku“ zdržuje a oddaluje. V Německu se schyluje k ostrým sporům a nebude snadné ústavní soud jen tak obejít a protože unie pomáhat nesmí, dohodla se předběžně na půjčce (30 milard eur a 5 % úroku) za předpokladu, že dá měnový fond polovinu navrch (a zbaví unii povinnosti Řecko mustrovat a hlídat).
Snad všichni ekonomové se shodují, že taková pomoc absolutně nic neřeší. Řecko se potřebuje dluhu jednou provždy zbavit a ne jej navyšovat. Řecká ekonomika je příliš slabá. I kdyby letos Řecko opravdu (což je nepravděpodobné) svůj deficit snížilo ze 12 % HDP na 8 %, jeho celkový dluh by se zvýšil na 130 % HDP a přespříští rok už na 150 % a při tom stačí peníze tak na dvanáct měsíců. Lze tímhle trikem Němce oblafnout? Zatím na to skočilo jen Slovensko, když mluvčí financministra p. Šmál prohlásil, že na pětiprocentní půjčce Slovensko vydělá. Ano, ale jenom za nepravděpodobného předpokladu, že Řecko nezkrachne. Řecké hospodářství vysoký kurz eura, zvyšování daní a ochromující splátky do zahraničí vydržet nemůže, i kdybychom vyloučili lidové nepokoje. Deflace je vždy horší než mírná inflace. Snížení platů a investic sice ceny se zpožděním snižuje, ale to vede k řetězovým bankrotům. Zavilý kruh opatrné spotřeby, která očekává úpadek cen, jen prohlubuje recesi, nemluvě o psychologickém a manažerském problému snižování platů. Člověk je daleko spokojenější, když mu stoupne plat o tři procenta, i když ví, že mu je inflace spolkne. Rozhoduje totiž sám, jak s penězi naloží!
Řecko potřebuje bankrot, aby se se alespoň částečně zbavilo svých dluhů. Deflace také snižuje příjmy do státní kasy. Slabé hospodářství i státní dluh potřebují devalvaci, ten přírodní přirozený a poměrně bezbolestný prostředek (import zdraží, export na čas posílí a inflace úspory i státní dluh znehodnotí). Na řadě teď bude Španělsko (6 % HDP), druhý největší dluh eurozóny, na který už nikdo nestačí.
Inženýři Nové Evropy doufali, že hospodářské rozdíly mezi Předalpím a Zaalpím se dají nějakým systémem zlikvidovat. Mysleli, že lze po dobrém přinutit evropské státy k hlubší integraci. Zapomněli, že dějiny vytvořily národy a jinou vlast a živou tradici nemáme. A čas, abychom mohli milovat něco více než svůj domov, ještě nenastal.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.