.psaní jak rybaření
Znamená to tedy, že ve všem, co napsal, nějak vypovídá o sobě? Máme mu to věřit? A proč by nás to vlastně mělo zajímat? Dostane třeba píseň Idiot Wind nějakou přidanou hodnotu, když budeme vědět, že slova "nemůžu se ani dotknout knih, které jsi četla" jsou skutečně jím protrápená, že se vztahují k manželce Sáře a že mezi těmi knižními tituly najdeme třeba Kocoura Mikeše nebo Ginsbergovo Kvílení? "Idiotský vítr zafouká pokaždé, když pohneš zuby" - z těch slov jde takový vztek a takové zklamání, že nemám pochybnost: ten člověk to zažil. Nebo geniálně odpozoroval. Proč se trápit a nekonečně pátrat po otiscích mistra v jeho vlastním díle? Nestačí snad dílo samo?
Nejsem hudebník ani výtvarník a tak mě netrápí otázka, jak je možné, že někdo maluje jako Picasso a jiný skládá jako Stravinský. Mají pro to nadání, které mě zcela minulo. Na to další vysvětlení netřeba.
Jiné je to se slovem. My, co jsme gramotní a máme nadto i ambice být neotřele a zajímavě gramotní, sledujeme lidi, kterým to se slovem jde krásně a nechápeme. V čem to je? Jak na to? Jak to, že já nikdy nic u vody nechytnu (kromě rýmy) a tamhleten chlápek už tahá sedmou rybu? Přece používáme stejnou gramatiku.
Arlo Guthrie jednou použil tento příměr: Psaní písní je jako rybaření. Nahodíš udici a doufáš, že se něco chytí. A pochybuju, že by kdokoli, kdo sedí po proudu pod Dylanem, někdy něco pořádného ulovil.
No jo, ale co je tou návnadou? Proč jeden vyloví rybník a druzí mají tahat maximálně jen čudly? Vždyť podvádět se tady nedá - v čem je ten trik? Dylan nepřímo odpovídá: Intuice, člověče. Přestaň sbírat informace o světě jinak než u sebe. Vzdej se sebekontroly, nauč své myšlení pochybovat o svém mandátu vládnout a neboj se obrazů, které se v tobě zrodí.
.slova nebo melodie
Tak mě napadá, jestli to není drzost. Zaptali byste se slušného člověka, proč je slušný? Co by tak odpověděl? "Jinak to neumím." Je snad nějaká lepší odpověď?
Ptáte se básníka, v čem to je, že on umí a vy ne? Zeptáte se ho, co z jeho tvorby je prožité, co vymyšlené, co je osobní a co stylizované? Asi ne - to přeci nijak nepřispěje k vašemu zážitku.
Když Van Morrison označil Dylana za největšího žijícího básníka, zareagoval Bob po svém. "Básník? Kdepak. Básníci neřídí auto, ani nevynášejí odpadky. Básníci tonou v jezeře."
S kategoriemi je potíž. Ale i když si odmyslíme Dylanovo záměrné mlžení a neustálé uhýbání, má pravdu, když se s nálepkou básníka neidentifikuje. Básník žije v textech, někdy ožívá, když je čte, někdy je lépe, když je čtou druzí nebo když se nahlas nečtou vůbec.
Dylan je obléká do melodie a do zpěvu a do různých aranžmá. Pochybuju, že by někdo měl stejný zážitek z jeho textů, kdyby si je jen četl a neznal jejich melodie. Protože co když je primární právě melodie? I to někdy Dylan potvrzuje - slova mají jen padnout k melodii. Jsou druhotná. A v jiném rozhovoru - slova i melodie jsou si zcela rovnocenné, ani jedno nemá převahu. A do třetice - v jiném rozhovoru - hájí poselství svých textů, kterým slouží melodie jen jako děvečka.
Rád se přiznávám, že mě si Dylan nezískal především a jenom svými texty. Poslouchal jsem ho od svých čtrnácti let, kdy jsem anglicky uměl sice málo, ale dost na to, abych pochytil různé obraty a nechal je pak volně k dispozici své představivosti. Jeho zpěvu se leckdo směje (a pak Dylana "rehabilituje", když slyší jeho písně zpívat Baezovou, Byrds či Collinsovou - ale je to opravdu Dylan??), ale pro mě je on především Zpěvák a hudebník. Teprve postupem času, jak jsem se k textům dostával a luštil je, jsem objevoval i tento svět. Ale nezapomněl jsem, že je možné zamilovat si Dylana a nerozumět, o čem zpívá. Je to jen jaksi chudší.
.deník
Ale měl jsem napsat něco o jeho textech a o tom, jak je v nich Dylan skryt, tak to krátce - s výhradou shora řečeného - zmíním. K profesionalitě mám daleko, budu tedy konfesionální i já - z nouze.
1/ Dylanovy písně jsou autentický deník. Každá, i nepatrná, informace, je samozřejmě stylizovaná, jinak to nejde. Geniální je univerzalita pohledu a to, s jakou lehkostí a originalitou jednotlivé věci a jevy Dylan dokáže spojit. Jsem rád, že s ním můžu obývat svět takový, jaký skrze něj hovoří. Nacházím v něm celou historii Ameriky, pistolníky a gangstery, ty nejlepší hollywoodské filmy, starý Řím, starověký Egypt, jakož i současná Paříž a Botticelliho Itálie se stávají dějištěm mých hledání i lásek, čtu v něm o ideálech mládí, o rozjívených tripech s kamarády, bolesti rozchodů a toužení jsou zbavené nepatřičné sentimentality i nároků na výlučnost, nečekanou jednoznačnost náboženských proklamací střídá apologie izraelské politiky a šilhání do knížky o japonské Jakuze. V Dylanově "deníku" čteme o zradě i o hříchu, o chamtivosti a domýšlivosti, o unavené lásce a o srdci v horách, o božím milosrdenství, které přece musí být někde blízko. Jedu pomalým vlakem, z jehož cesty mrazí, a nehodlám přijmout provinilou lásku zpět. Nejsem blázen a vždy budu mít k bláznovství blízko. "Synku, tohle se ti už nezdá, to je doopravdy" - říká mi v Dylanově Seňorovi cikánka s rozbitým praporem. "Tohle místo už pro mě nemá žádný smysl" - ale jak to poslouchám, nějaký smysl se dostavuje.
2/ Dylan je jak drahé, plné víno. Nemám na to, abych naráz vychutnal všechny nuance, všechny odstíny, nezajímají mě tolik detaily, jako právě celek: nechci pitvat a fragmentovat, chci si pochutnat a těší mě, co to se mnou dělá. Zůstávám věrný značce a tak jsem odměněn: třeba takový Tambourine Man umí obdarovat svou rozjíveností, jindy zádumčivostí a smutkem, jindy zase zmateností a třeba sebedestrukcí. "Jsem připraven jít kamkoli, jsem připraven se rozplynout ve vlastním průvodu, očaruj mě svým tanečním kouzlem, slibuju, že se nechám." Záleží na provedení písně, na frázování a na náladě posluchače. Kdo jiný dokáže stejnou písní dosáhnout takové změny pocitů?
3/ Dylan je jako cestička k domovu. Poslouchám spoustu jiné muziky, čtu jiné texty, ale když slyším Dylana, cítím, že jsem v jiné než hudební dimenzi: doma. "Když si myslíš, že jsi ztratil všechno, zjistíš, že vždycky můžeš ztratit ještě trochu víc" (Tryin' to Get to Heaven) - právě jako ztracený, absentující domov prociťuji domov nejvíc. Ten, který není, je. Náboženský - existenciální rozměr Dylanovy tvorby je propojený s fascinací konkrétní událostí - s groteskou. Dylan káže a hned ucukává: pravím vám toto, ale je na vás, abyste si mě vyložili, interpretaci ode mne opravdu nečekejte. "Snažíš se někomu vylepšit život a jemu je nakonec někdy tisíckrát hůř" (Sugar Baby).
4/ Dylan na rozdíl od básníků je nejen performer, je i ničitel hvězdné nedotknutelnosti a nectí posvátnost jednou napsaného. Jeho texty nejsou vytesané do desek z kamene, to už spíš otištěné do plastelíny. Oslovuje mě jeho odvaha a drzost, s jakou riskuje, když své písně neustále přetváří - ani texty nešetří. Dvojznačnost a pochybování o všem jsou bezesporu Dylanova devíza. Ze studiových nahrávek, jak je známe z desek, slyšíme podle Dylana ty nejhorší verze jeho písní. Písně vlastně neexistují - musí se znovu a znovu stávat skutečností v živém provedení. Neznám umělce, který by byl tolik svobodný od vlastního kánonu, od jednou osvědčených jistot. "Máš dost sám sebe a svých vlastních výtvorů" (Queen Jane Approximately). Někdy experiment s novou podobou písně nevyjde, ale i to sdílení omylů a vědomí jejich nutnosti mně činí svět obyvatelnějším a svému seňorovi namítám znovu: hřeš, chybuj, selhávej, ale varuj se ustrnutí - právě v tom je život.
"Koupím si soudek soudek whisky - umřu dřív, než budu senilní,
Brečel jsem kvůli tobě - a teď bys mohla chvíli brečet ty." (Cry a While)
Autor je vydavatel, evanjelický farár a dylanológ
Znamená to tedy, že ve všem, co napsal, nějak vypovídá o sobě? Máme mu to věřit? A proč by nás to vlastně mělo zajímat? Dostane třeba píseň Idiot Wind nějakou přidanou hodnotu, když budeme vědět, že slova "nemůžu se ani dotknout knih, které jsi četla" jsou skutečně jím protrápená, že se vztahují k manželce Sáře a že mezi těmi knižními tituly najdeme třeba Kocoura Mikeše nebo Ginsbergovo Kvílení? "Idiotský vítr zafouká pokaždé, když pohneš zuby" - z těch slov jde takový vztek a takové zklamání, že nemám pochybnost: ten člověk to zažil. Nebo geniálně odpozoroval. Proč se trápit a nekonečně pátrat po otiscích mistra v jeho vlastním díle? Nestačí snad dílo samo?
Nejsem hudebník ani výtvarník a tak mě netrápí otázka, jak je možné, že někdo maluje jako Picasso a jiný skládá jako Stravinský. Mají pro to nadání, které mě zcela minulo. Na to další vysvětlení netřeba.
Jiné je to se slovem. My, co jsme gramotní a máme nadto i ambice být neotřele a zajímavě gramotní, sledujeme lidi, kterým to se slovem jde krásně a nechápeme. V čem to je? Jak na to? Jak to, že já nikdy nic u vody nechytnu (kromě rýmy) a tamhleten chlápek už tahá sedmou rybu? Přece používáme stejnou gramatiku.
Arlo Guthrie jednou použil tento příměr: Psaní písní je jako rybaření. Nahodíš udici a doufáš, že se něco chytí. A pochybuju, že by kdokoli, kdo sedí po proudu pod Dylanem, někdy něco pořádného ulovil.
No jo, ale co je tou návnadou? Proč jeden vyloví rybník a druzí mají tahat maximálně jen čudly? Vždyť podvádět se tady nedá - v čem je ten trik? Dylan nepřímo odpovídá: Intuice, člověče. Přestaň sbírat informace o světě jinak než u sebe. Vzdej se sebekontroly, nauč své myšlení pochybovat o svém mandátu vládnout a neboj se obrazů, které se v tobě zrodí.
.slova nebo melodie
Tak mě napadá, jestli to není drzost. Zaptali byste se slušného člověka, proč je slušný? Co by tak odpověděl? "Jinak to neumím." Je snad nějaká lepší odpověď?
Ptáte se básníka, v čem to je, že on umí a vy ne? Zeptáte se ho, co z jeho tvorby je prožité, co vymyšlené, co je osobní a co stylizované? Asi ne - to přeci nijak nepřispěje k vašemu zážitku.
Když Van Morrison označil Dylana za největšího žijícího básníka, zareagoval Bob po svém. "Básník? Kdepak. Básníci neřídí auto, ani nevynášejí odpadky. Básníci tonou v jezeře."
S kategoriemi je potíž. Ale i když si odmyslíme Dylanovo záměrné mlžení a neustálé uhýbání, má pravdu, když se s nálepkou básníka neidentifikuje. Básník žije v textech, někdy ožívá, když je čte, někdy je lépe, když je čtou druzí nebo když se nahlas nečtou vůbec.
Dylan je obléká do melodie a do zpěvu a do různých aranžmá. Pochybuju, že by někdo měl stejný zážitek z jeho textů, kdyby si je jen četl a neznal jejich melodie. Protože co když je primární právě melodie? I to někdy Dylan potvrzuje - slova mají jen padnout k melodii. Jsou druhotná. A v jiném rozhovoru - slova i melodie jsou si zcela rovnocenné, ani jedno nemá převahu. A do třetice - v jiném rozhovoru - hájí poselství svých textů, kterým slouží melodie jen jako děvečka.
Rád se přiznávám, že mě si Dylan nezískal především a jenom svými texty. Poslouchal jsem ho od svých čtrnácti let, kdy jsem anglicky uměl sice málo, ale dost na to, abych pochytil různé obraty a nechal je pak volně k dispozici své představivosti. Jeho zpěvu se leckdo směje (a pak Dylana "rehabilituje", když slyší jeho písně zpívat Baezovou, Byrds či Collinsovou - ale je to opravdu Dylan??), ale pro mě je on především Zpěvák a hudebník. Teprve postupem času, jak jsem se k textům dostával a luštil je, jsem objevoval i tento svět. Ale nezapomněl jsem, že je možné zamilovat si Dylana a nerozumět, o čem zpívá. Je to jen jaksi chudší.
.deník
Ale měl jsem napsat něco o jeho textech a o tom, jak je v nich Dylan skryt, tak to krátce - s výhradou shora řečeného - zmíním. K profesionalitě mám daleko, budu tedy konfesionální i já - z nouze.
1/ Dylanovy písně jsou autentický deník. Každá, i nepatrná, informace, je samozřejmě stylizovaná, jinak to nejde. Geniální je univerzalita pohledu a to, s jakou lehkostí a originalitou jednotlivé věci a jevy Dylan dokáže spojit. Jsem rád, že s ním můžu obývat svět takový, jaký skrze něj hovoří. Nacházím v něm celou historii Ameriky, pistolníky a gangstery, ty nejlepší hollywoodské filmy, starý Řím, starověký Egypt, jakož i současná Paříž a Botticelliho Itálie se stávají dějištěm mých hledání i lásek, čtu v něm o ideálech mládí, o rozjívených tripech s kamarády, bolesti rozchodů a toužení jsou zbavené nepatřičné sentimentality i nároků na výlučnost, nečekanou jednoznačnost náboženských proklamací střídá apologie izraelské politiky a šilhání do knížky o japonské Jakuze. V Dylanově "deníku" čteme o zradě i o hříchu, o chamtivosti a domýšlivosti, o unavené lásce a o srdci v horách, o božím milosrdenství, které přece musí být někde blízko. Jedu pomalým vlakem, z jehož cesty mrazí, a nehodlám přijmout provinilou lásku zpět. Nejsem blázen a vždy budu mít k bláznovství blízko. "Synku, tohle se ti už nezdá, to je doopravdy" - říká mi v Dylanově Seňorovi cikánka s rozbitým praporem. "Tohle místo už pro mě nemá žádný smysl" - ale jak to poslouchám, nějaký smysl se dostavuje.
2/ Dylan je jak drahé, plné víno. Nemám na to, abych naráz vychutnal všechny nuance, všechny odstíny, nezajímají mě tolik detaily, jako právě celek: nechci pitvat a fragmentovat, chci si pochutnat a těší mě, co to se mnou dělá. Zůstávám věrný značce a tak jsem odměněn: třeba takový Tambourine Man umí obdarovat svou rozjíveností, jindy zádumčivostí a smutkem, jindy zase zmateností a třeba sebedestrukcí. "Jsem připraven jít kamkoli, jsem připraven se rozplynout ve vlastním průvodu, očaruj mě svým tanečním kouzlem, slibuju, že se nechám." Záleží na provedení písně, na frázování a na náladě posluchače. Kdo jiný dokáže stejnou písní dosáhnout takové změny pocitů?
3/ Dylan je jako cestička k domovu. Poslouchám spoustu jiné muziky, čtu jiné texty, ale když slyším Dylana, cítím, že jsem v jiné než hudební dimenzi: doma. "Když si myslíš, že jsi ztratil všechno, zjistíš, že vždycky můžeš ztratit ještě trochu víc" (Tryin' to Get to Heaven) - právě jako ztracený, absentující domov prociťuji domov nejvíc. Ten, který není, je. Náboženský - existenciální rozměr Dylanovy tvorby je propojený s fascinací konkrétní událostí - s groteskou. Dylan káže a hned ucukává: pravím vám toto, ale je na vás, abyste si mě vyložili, interpretaci ode mne opravdu nečekejte. "Snažíš se někomu vylepšit život a jemu je nakonec někdy tisíckrát hůř" (Sugar Baby).
4/ Dylan na rozdíl od básníků je nejen performer, je i ničitel hvězdné nedotknutelnosti a nectí posvátnost jednou napsaného. Jeho texty nejsou vytesané do desek z kamene, to už spíš otištěné do plastelíny. Oslovuje mě jeho odvaha a drzost, s jakou riskuje, když své písně neustále přetváří - ani texty nešetří. Dvojznačnost a pochybování o všem jsou bezesporu Dylanova devíza. Ze studiových nahrávek, jak je známe z desek, slyšíme podle Dylana ty nejhorší verze jeho písní. Písně vlastně neexistují - musí se znovu a znovu stávat skutečností v živém provedení. Neznám umělce, který by byl tolik svobodný od vlastního kánonu, od jednou osvědčených jistot. "Máš dost sám sebe a svých vlastních výtvorů" (Queen Jane Approximately). Někdy experiment s novou podobou písně nevyjde, ale i to sdílení omylů a vědomí jejich nutnosti mně činí svět obyvatelnějším a svému seňorovi namítám znovu: hřeš, chybuj, selhávej, ale varuj se ustrnutí - právě v tom je život.
"Koupím si soudek soudek whisky - umřu dřív, než budu senilní,
Brečel jsem kvůli tobě - a teď bys mohla chvíli brečet ty." (Cry a While)
Autor je vydavatel, evanjelický farár a dylanológ
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.