Že žena, na rozdíl od muže, majestátní ve své individualistické nesouměřitelnosti, je královna s právem na odlišnost a ztělesnění tyranie, chce-li vychovávat děti a přizpůsobit muže k obrazu svému? Vždyť i feministky neuznávají ve skutečnosti žádnou rovnost a bojují za matriarchát. Ano, žena je tu zřejmě symbolem člověka v jeho přirozenosti par excellence, které tohle nádherné osvícenské heslo popírá.
Co je to svoboda než království vymezeného území, které ženy znají lépe jako vládkyně domova, dnes bohužel i firem, vždyť každé heslo svobody lákajíce k absolutnu, je buď návodem k anarchií nebo k tyranii, k rovnému poddanství téměř všech. A bratrství všech lidí? Onen hrůzný blud, který popírá prostorovou geometrii, totiž že náš vztah a lojalita od našich nejbližších, k sousedům a soukmenovcům, až k celému lidstvu přirozeně postupně slábne. Kdo miluje lidstvo, nenávidí svého bližního!
Prokleta budiž rovnost, neb každá žena je nezastupitelný unikát, a jen proto může existovat manželství. To jen muži mohou být stereotypní. Rovnost má ale ještě jednu rovinu, které Němci trefně říkají slovesem gleichschalten – srovnat a vyrovnat, protože svět lidí i přírody je tak odporně různorodý, nepřehledný a nespravedlivý. Chceme stejnou životní úroveň pro všechny, stejnou šanci pro každého, mužů, žen, dětí, učitelů, žáků a dojde-li i na názory – už se to blíží – každý má nějaký názor, každý má na něj právo a mládež křičí – máme právo na volbu, nikdo nám nic nebude vnucovat. Pryč s matematiky dogmatiky! Na smetiště dějin! Jenomže bez dogmatiků nebude učitelů, bez autority nebude kultury, bez kultury zavládnou pudy. Už teď se mluví o rovnosti lidí a zvířat!
Zachrání nás ženy před unifikací?
Cosi o tom tušil snad největší z českých metafyzických básníků Jakub Deml: „V nebi jsou příbytkové mnozí, zato v pekle je všechno promícháno, je to jakési družstvo, žádná idividuální firma, žádné osobní jméno, pravý opak „individualiter sum ego“ než se řeklo: budiž světlo! Světlo totiž všecky věci rozlišuje, tma je směšuje, takže nejsou k rozeznání… Kdyby někdo vzal boží duhu, hodil ji do kádě a rahýnkem zamíchal, bude z toho špína, nanejvýš polní šeď.. Ano všechno spěje k (tomuto) řádu. Jen ať nás usměrňují, jen ať za nás přemýšlejí, my pracujem, my pracujem… A není neděl, není svátků, není desatera, není rodiny, není národa, není rozumu, není srdce, není člověka… Zvíře, ano zvíře jest, venite adoremus, pojďme a klaňme se jemu.“
V dalekém Skotsku už více než před sto lety znal reformátory starého pořádku Robert Luis Stevenson.
“Sešli se jednou pod ostružníkem čtyři reformátoři a na jednom se shodli: “Svět je zapotřebí změnit.”
“Musíme zrušit majetek,” řekl jeden.
“Musíme zrušit manželství,” prohlásil druhý.
“Musíme zrušit Boha,” řekl třetí.
“Kdybychom tak mohli zrušit práci,” povzdychl si čtvrtý.
“Zabývejme se praktickou politikou,” řekl ten první.
“Nejdříve musíme srovnat všechny lidi na stejnou úroveň.”
“Nejdříve,” řekl druhý, “musíme zavést rovnost obou pohlaví.”
“Nejdříve,” řekl třetí, “musíme najít způsob, jak to udělat.”
“Nejdříve,” prohlásil první, musíme zrušit bibli.”
“Nejdříve,” oznámil druhý, musíme zrušit morální zákony.”
Nejdříve, pravil třetí, “musíme zrušit lidstvo!”
Totalitarismus byl poražen. Reformátoři žijí dál. Našli nový způsob a novou praktickou politiku.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.