Píše Alexander Tomský

Kdo z nás někdy nepotkal někoho, kdo se smrtelně nudí a nic ho nebaví? A nepomůžou žádné rady, ani dobrý přítel, snad jenom, jak zpívá Jiří Suchý – „ten vlak však stále nejel, koleje tlačily, a tak jsem šel radši do kina.“ Smysl života je totiž věc ryze soukromá, individuální a představa kina tu vytvořila cíl. Cíl malý a subjektivní, docela však stačil odvrátit od sebevraždy. Filosofové však chtěli cíl velký, konečný, takový, jenž platí pro celé lidstvo. Chtěli vědět, jestli smrtí život končí anebo nekončí a z tohoto konečného cíle odvodit smysl zde na zemi.

Většina lidstva i většina filosofů se domnívá, že smrtí lidský život nekončí. Ať je tomu jak chce, není pravda, že bez velkého cíle na onom světě pozbývá lidský život smysl, přestože to náboženští myslitelé často tvrdí. Nejslavnější hebrejskou větu, kterou si pamatuji, napsal biblický žalmista: „Havel, havelim – akhol havel.“ Marnost nad marnost a vše je marnost. Tenhle „havelismus“ vychází z podivné logiky: lidský život, aby byl smysluplný, musí mít cíl, a končí-li vše smrtí, nemá smysl vůbec nic. Je to zjevná nepravda. Vždyť se člověk může radostně vyhřívat na sluníčku jako kočka a nemít žádný cíl, prostě si užívat chvíle. Samozřejmě, že takové blažené a fyzické okamžiky k naplnění života většině lidí nestačí. Člověk je totiž víc než kočka. Znal jsem pár znuděných a velmi bohatých lidí, kteří si už dávno neužívali. Chyběl jim cíl. Cíl totiž nikdy nenudí, neomrzí, nebyl by jinak cílem. Je v něm ukryta tvůrčí aktivita, cíl totiž táhne, a může jít o cokoli, třeba o fotografování, sbírání známek, modelování či výchovu dětí. Proto je na světě tolik špatných umělců i špatných rodičů. Moc jim to sice nejde, ale blaženě tvoří, a my to pak odskáčeme, když nám své výtvory vnucují. Je to však v pořádku – člověk má mít tvořivé cíle a vzal ďas, jestli dosahuje dokonalosti. „Má-li něco smysl dělat, má smysl to dělat i nedokonale“ (G. K. Chesterton).

Člověk, aby byl relativně spokojen, potřebuje dvě věci. Umět žasnout a radovat se a jako děti, a to především z malých a dosažitelných věcí. Umět užívat chvíle a mít řadu menších a dosažitelných cílů – velké cíle jsou většinou nebezpečné buď tím, že jsou nedosažitelné, nebo proto, že jde o ideologie a ty pohltí všechny krásy života a mohou dokonce vést k fanatismu.

Avšak nepokojné je srdce lidské. A proto lidé hledají onen vyšší smysl života, než je život sám. A tady dochází k onomu omylu filosofů. Nejde už přece o smysl života, jde o štěstí. A lidé hledají štěstí hlavně v moci, slávě, bohatství, ale třeba i v lásce. Marně. Absolutní štěstí není zde na zemi dosažitelné a kazisvět, jenž se dívá na svět z vrcholu absolutna, ničí sebe i nás. To on praví „havel – havelim, akhol havel“. Je-li touha po štěstí lidskému rodu dána a štěstí nikoli, máme dvě možnosti. Buď se s tím smířit a zabývat se malými radostmi malých cílů, nebo uznat, že tato vrozená touha má pouze náboženské vysvětlení a pak ovšem – je třeba hledat víru.