že EU opravdu nikdy nedovolí, navzdory maastrichtským kritériím a německým formálním výtkám, aby zadlužené jižní země vyhlásily bankrot, finanční svět už žije spekulacemi o tajné francouzsko-německé dohodě na rozdělení eura na jižní a severní polovinu eurozóny. Takové řešení by bylo schůdnější než usilovat o německý rozpočtový diktát nad eurozónou, asi tak jako když se vyvedou zdravá aktiva ze špatné firmy. Že je společné euro neudržitelné, o tom nemají ekonomové a finančníci na rozdíl od politiků dávno žádné pochyby. V září totiž bankrotující Španělsko bude potřebovat nejméně 80 miliard eur na splacení svých dluhopisů a je otázka, zda-li takovou částku a s ní spojený další tentokrát už mnohonásobně dražší dlouhodobý záchranný plán než ten doposud schválený budou Francie a Německo schopny politicky prosadit jak vůči svým partnerům tak především vůči domácímu veřejnému mínění. Proto se teď do popředí novinářského zájmu dostalo také chudé Slovensko, které by, soudě podle předvolebních slibů rodící se vládní koalice, mohlo odmítnout platit na bohaté Řecko (průměrný plat je tam víc než dvojnásobný) a tím inspirovat další státy zvláště po volbách euroskeptické Holandsko.
Ponechme spekulace přívržencům konspirativních teorií a podívejme se na podstatu problému. Když český prezident před lety přirovnal unii k sovětské Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), byl jeho výrok médií zesměšňován a považován za hloupou eurofóbní nadsázku. Bohužel pro nás pro všechny, kteří na katastrofě eura teď můžeme doplatit, se v Klausově analogii skrývá hluboká pravda. Rozpad sovětského impéria je nápadný především tím, že k němu došlo bez války, že se říše rozpadla ekonomicky. Upadající umělé centrálně plánované a na světových trzích nezávislé hospodářství přestalo být schopno financovat stále postupující světovou expanzi navenek (Kuba, Nikaragua, Etiopie, Afganistán) a nemohlo uspokojit rostoucí požadavky uvnitř impéria, které provázela postupná atrofie vládnoucí ideologie. To zrušení vnitřního a vnějšího trhu vedlo nakonec k naprostému rozpadu hospodářství.
Osvícenské inženýrské kořeny unijního projektu jsou jen mírnou verzí sovětského experimentu – pochopitelně bez gulagu a bez tajné policie. Hlavní cíl unie, imperiální integrace evropského hospodářství shora a expanze sociálního státu, byla z politických důvodů vtělena do společné měny. Na to by ovšem musela být, stejně jako hospodářství RVHP nezávislá na globální ekonomii. Dnešní snahy, aby Evropská centrální banka veškeré dluhopisy bankrotujících států vykupovala, by vedly k nepředstavitelné měnové expanzi a tím i k inflaci a pádu směnitelné hodnoty eura. Takové pokusy jsou podobně jako ty sovětské nešťastným a zřejmě politicky naštěstí neproveditelným pokusem o ekonomickou samospasitelnost. Maně vzpomínám na nezapomenutelný výrok francouzského premiéra Edouarda Balladura, tzv. středopravé vlády, který by si nezadal s žádným marxistou, „že trh je zákon přírody. A civilizace je boj s přírodou.“
Jenomže trhy a jejich hnusní spekulanté mají dlouhodobě pravdu, když počítají reálné šance ideologické měny: v počítačích mají zabudovány stále rostoucí evropské průběžně financované důchodové výdaje, stoupající sociální náklady a nesmyslné strukturální zvláště zemědělské dotace. Sebedestrukci sociálního státu provází už celá desetiletí pokles porodnosti, růst umělé zaměstnanosti a stále vyšší daně. Evropa nikdy v dějinách nepotřebovala žádnou integraci, vyrostla na konkurenci malých států.
Slovenská vládní koalice má teď šanci implozi eura a evropského hospodářství zastavit. Rozhodné Ne by k logickému k založení dvoupilířového eura jistě přispělo a Slovensko by se ocitlo v té lepší polovině.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.