Nevím do jaké míry je tahle dotovaná, dříve se říkalo zlatá, mládež typická pro dnešní generaci studentů, rekrutuje se většinou ze starých zemí a o budování společného evropského státu nemá ani stín pochybností. Zcela spontánně jako něco naprosto samozřejmého uctívá velkou trojici nejvyšších hodnot – Volnost, Různorodost a Toleranci, protože starou triádu – Bůh, Čest a Vlast přece dávno pohřbily zločiny nacionalismu. Studenti se spolu výborně baví jim srozumitelnou neanglickou angličtinou, společně (a výborně!) stolují a flámují! Mám pocit, že je politika ani moc nezajímá, vždyť také přednášející pozitivisté jen nudně vysvětluji existující unijní instituce z prostého faktu, že existují, (připomíná mi to dávné politruky), a možná, že i tihle mladí lidé mají pocit jakéhosi povinného penza, které musí absolvovat, když není o čem diskutovat. Samozřejmě má jediná přednáška musí být z taktického hlediska filosofická – tedy o podstatě politiky, o unii pochopitelně ani „ň“, nechť samo vyplyne, že je popřením velkého evropského a zároveň univerzálního objevu zoón politikon!
A právě zde je kámen úrazu. Jestliže Karl Popper (1945) definoval otevřenou společnost na základě kritického racionalismu, individuální svobody a tolerance a Friedrich von Hayek jako spontánní řád, současná politologie stejně jako unijní politika se zabývá hodnotami an sich a nejde jen o to, zda jsou pofidérní a problematické, na prvním místě jde o neuznání ratia politického myšlení, které vychází z axiomat lidské přirozenosti, k níž patří i svoboda spolu s hledáním optimálního řádu v mezích možností. Řecký objev ideálna je v humanitních disciplinách daleko těžší úkol, než třeba ve stavebním inženýrství. Špatně projektovaný most spadne a mnoho škody nenadělá, avšak společnost postavená na špatných teoretických základech znamená v mírnem případě společenství chudé a konfliktní, v tom extrémním dokonce hekatomby mrtvých.
Povšimněme si problému různorodosti a tolerance. Už Aristotéles věděl, že je každá společnost nezbytně heterogenní a cílem politiky je pacifistickým diskursem takové omezení překonat a vytvořit většinový kompromis bez tyranie většiny. Vzájemná loajalita společenství daného teritoria, kultury a tradice umožňuje toleranci menšiny, která se může stát časem většinou. Po dlouhém vývoji oddělení církve a státu a vzniku politických občanských stran zašel liberalismus 18. století v americkém „pluribus unum“ ještě dál. Objevil totiž, že různost názorů a kritický nesouhlas obohacují jedince i politickou obec, protože je pravda v pospolitosti složitá a tradice sama nestačí. Jenže milióny přistěhovalců toužily vytvořit nový národ a asimilaci do anglosaské kultury se až do nedávna nebránily, přestože usilovaly o dvojjazyčnost, kdežto v Evropě jsou národy dané a mnohem starší než národní stát. Unijní pokus vynutit si shora symbolickou a tudíž slabou společnost, loajalitu občanů ničí a je proto dezintegrační. Vytváří totiž umělé nové privilegované menšiny a zneužívá sousedské ctnosti snášenlivosti pod vlajkou univerzální tolerance. Příkladem rozbité společnosti může posloužit kmenová Afrika nebo Balkán. A co teprve znamená příchod neasimilovatelného islámu!
Idealističtí studenti umírněnou, realistickou a pragmatickou politiku možného nechápou. Kritický racionalismus se už neučí. Chtějí prosazovat dobré a nezpochybnitelné hodnoty. Společnost je materiál, na nějž je třeba působit, aby byla rovnoprávnější, svobodnější a tolerantnější. Jsou jako první křesťané, kteří chtěli uzákonit lásku k bližnímu a byli po právu předhazováni lvům.
A čas, kdy bude fragmentace společnosti a tolerance netolerantních menšin zpochybňována, ještě zdaleka nenastal.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.