EkoKariér

Ten prvý zo spomínaných pánov je zvučnejšieho mena, asi ho ani predstavovať netreba, ale druhý svojím významom za ním nijako nepokrivkáva. Jean-Claude Carrière (1931) je v prvom rade filmár – scenárista. A je aj divadelník, literát, pedagóg, aj herec a režisér. Od začiatku 60. rokov minulého storočia doposiaľ sa podieľal na scenároch k vyše stotridsiatim filmom režisérov, zväčša najvyššieho rangu. Spolupracoval s Luisom Bunuelom, Milošom Formanom, Volkerom Schlöndorffom, Petrom Brookom, Louisom Mallem, Marcom Ferrerim, Jean-Claudom Brialym, Philipom de Broca, Jean-Lucom Godardom, Carlosom Saurom, Adrzejom Wajdom – absolútne hviezdna zostava, hoci stále neúplne vymenovaná. Držiteľ Oscara, zlata z Cannes, niekoľkých Césarov. Carrière je človek, čo dodal často opomínanému scenáristickému remeslu, hoci často meritórne významnému pre kvalitu kinematografie,  zaslúžený lesk, spoza rohu ho pomkol na oči. 

Kniha rozhovorov, o ktorej tu bude reč, spojila Eca s Carrièrom prostredníctvom novinára Jeana-Philippa de Tonnaca a volá sa Knih se jen tak nezbavíme (Argo 2010, preložila Dagmar Slavíkovská). Našťastie sa ich naozaj nezbavíme, veď sú krásne, múdre (a niekedy aj voňavé). Nie však vždy. Jednou z tém, ktoré obidvoch pánov zaujímajú, je ľudská hlúposť. Carrière sa k tejto problematike vyjadril, okrem iného, krátkym veselým príbehom:  „Abychom se trochu zasmáli, ocituji vám dopis, uveřejněný v našem Slovníku hlouposti; okamžitě pochopíte, proč to dělám. Jeden kněz děkuje svému adresátovi, že mu poslal zázračnou vodu, která měla na ,nemocného´ kladný účinek, ale ,bez jeho vědomí´. ´Dával jsem mu ji devět dní pít, aniž by něco tušil, a on, který se celé ty čtyři roky nacházel mezi životem a smrtí, on, který mi celé ty čtyři roky vzdoroval se zoufalou urputností a ďábelským rouháním, tiše po oněch devíti dnech skonal s pocitem slitování tím úlevnějšího, čím méně očekávaného.“

To, čo v knihe Knih se jen tak nezbavíme zviedlo dohromady Eca s Carrièrom, je ich dlhodobý profesijný, intelektuálny a zberateľský záujem o knihy.  Aby ste neboli na omyle, nejde o  rozprávanie dvoch starčekov, do špiku presiaknuté minulosťou, odtrhnutých od dnešnej počítačovej doby. (Celú jednu kapitolu venujú problémom trvanlivosti elektronických nosičov.) Po niekoľkých stranách vzájomného vyznávania lásky knižkám, a opodstatňovania ich významu, sa Carrière opýta, čo by jeho partner zachránil, keby mu začal horieť dom, a  Eco vyhlási: „Poté, co jsem řekl tolik dobrého o knihách, mi dovolte přiznat, že bych popadl svůj externí harddisk o velikosti 25 giga.“ 

S touto knižkou sa dá posnívať si sen, akoby tí dvaja velikáni sedeli u vás doma, čítate a vlastne akoby ste počúvali ich rozhovor. Sedíte si v tej najlepšej spoločnosti a ani ste nemuseli napiecť koláčiky a dedukovať, či pijú červené, alebo biele. Keď sa uvelebíte, oni sa rozhovoria. Dialógová forma knihy ju robí veľmi živou, bezprostrednou. Dozviete sa všeličo o dejinách písomníctva, o zberateľských finesách a nástrahách, reč bude aj o knižniciach, čistých dejinách, vzdelaní, o prekladaní z jazyka do jazyka a plagiátoch, o tom, čo všetko sa v histórii stratilo, čo všetko zhorelo. Vypočujete si úvahy o človeku, napríklad tú od Umberta Eca: „Lidská bytost je výjimečné stvoření. Člověk objevil oheň, postavil města, napsal úžasné básně, podal různá vysvětlení světa, stvořil mytologické obrazy atd. Zároveň však nepřestal vést války se svými bližními, dopouštět se omylů, ničit životní prostředí a podobně. Bilance mezi vysokými duševními schopnostmi a nízkými zhovadilostmi je přibližně neutrální. Když jsme se tedy rozhodli hovořit o hlouposti, vzdáváme v jistém smyslu poctu této bytosti, která je napůl geniální a napůl pitomá. A v okamžiku blížící se smrti, čož je případ nás obou, začneme přemýšlet o tom, že hovadství vítězí nad ctností. Je to, přirozeně, nejlepší způsob, jak se utěšit.“  

Eco s Carrièrom nehodnotia dnešnú dobu, nebubnujú na poplach, len sa snažia hovoriť o tom, čo je vlastne kniha za fenomén, čo od svojich počiatkov stelesňuje. A vychádza im, že kniha je dokonalý vynález, tak isto ako koleso. Keď už ho raz vymyslíte, ste odkázaní svoj vynález do nemoty opakovať. Je zaujímavé, že hoci sa knihy zväčša považujú za úschovne múdrosti, Carrière s Ecom sa vo svojom rozhovore opakovane vracajú k ľudskej hlúposti – schopnej ožiariť svoje náprotivky žiarivým svetlom, tak ako sa pravda vyjaví niekedy iba preto, že sa predtým našla a pomenovala lož. Carrière k tuposti, opäť veselo, poznamenal: „Nezapomeňte na Edgara Bérillona, člena Institutu, který v roce 1915 napsal, že Němci defekují větší množství než Francouzi. Právě podle objemu jejich exkrementů se pozná, kudy prošli. Cestující může zjistit, zdali překročili hranici mezi Lotrinskem a Falckem, pokud sleduje velikost hromádek lejna na okraji cesty. Bérillon hovoří o ,polychezii (nadměrné defekaci) německé rasy´. Je to dokonce název jedné z jeho knih.“ 

Veľa sa zhovárajú o zberateľskej vášni a zberateľovej duši, o tom, ako vyzerá ich zbierka a prečo práve tak, o priateľoch postihnutých podobným koníčkom „V katalánštině existuje zakladatelský text pocházející ze 13. století. Tento rukopis v rozsahu pouhých dvou stran už dávno zmizel, ale existuje jeho tištěná verze z 15. století. Jde tedy o prvotiskovou, převzácnou verzi. Pro katalánského sběratele je to nesporně nejvzácnější prvotisk na světě. Náhodou znám jednoho knihkupce v Barceloně, který po letech pátrání, jako urputný detektiv na setřené stopě, ten vzácný prvotisk nakonec našel. Koupil  ho a zase prodal knihovně v Barceloně za cenu, kterou mi nechtěl prozradit, ale která musela být vysoká.

Uběhne pár let. Tentýž knihkupec koupí jednoho dne tlusté infolio z 18. století, jehož vazba, jak se často stávalo, byla vycpána starými papíry. Udělá tedy to, co se v takových případech dělá: žiletkou vazbu opatrně rozřízne, aby ji mohl vyprázdnit. A mezi těmi starými papíry najde rukopis z 13. století, který se už dlouho pokládal za ztracený. Tentýž rukopis, originál! Málem omdlel. Byl tam opravdový poklad. Čekal na něho. Někdo ho tam vsunul z čiré nevědomosti.“ (Carrière)  

Sedieť či ležať s knihou v ruke je jedna z najlepších vecí na svete. Povedz mi, čo čítaš, a ja ti poviem, kto si. Čítaš Knih se jen tak nezbavíme? Dobre robíš.