A skutečně! Celá věc je gruntovně postavená na hlavu, protože její nic netušící autoři (nedotčeni filosofií) jsou specialisty na něco jiného. Domnívají se, že jde o střet s ostrůvky negramotné bigotnosti, prudérie a často z neznalosti skloňují slovo středověk (temný), protože nevědí, že racionální středověk sice měl jenom kusé poznatky o anatomii lidského těla, zato velmi dobře rozuměl lidské lásce a manželství.
Výklad pro učitele sleduje dva cíle. Na prvním místě má vést sexuální výchova ke zdraví a na druhém má mít etický rozměr. Je to jakási kamasutra naruby. Mládež má vědět všechno o biologické funkci těla, dozvědět se o všech sexuálních možnostech, deviacích, venerických chorobách i AIDS, aby mohla chránit své tělesné zdraví. Je hrubě necitlivá, neboť nic neví o hlubokém významu předpubertálního studu a pubertálních rozpacích a zábranách, jejichž smyslem je jiná ochrana – ochrana před neuváženým vztahem. Empirický popis stud likviduje. Velký omyl tahle gynekologická otevřenost, sám jsem se dozvěděl spoustu věcí, které jsem nikdy nevěděl a nikdy vědět nepotřeboval.
Už staří Řekové rozlišovali čtyři druhy lásky. Lásku milostnou (eros), lásku rodinnou (storge), lásku jako přátelství (filia) a lásku duchovní (agape). Eros, lásku sexuální, čili pud, považovali za tu nejnižší přitažlivost, protože ji máme společnou se zvířaty a proto, že je svou podstatou slepá a zavádějící. Teprve v monogamním vztahu (na rozdíl od islámu) lze začlernit eros do trvalého úsilí o dobro milované osoby. Manželský slib je totiž věc vůle. A proto má být mládež vedena k lásce a k monogamnímu manželství, přestože víme, že se to vždy nepodaří. Volnější partnerské vztahy (na zkoušku) se rozpadají třikrát častěji. Láska je věrná svou podstatou, jak potvrzuje milostná poezie lidstva, jinak by nebyla láskou, má však být utvrzena; příručka se však zabývá bezpečnou souloží, neboť předpokládá promiskuitu jako věc danou a tím ji vlastně nepřímo povzbuzuje. Manželství bylo pro Aristotela svaté, nejen proto, že je základem společnosti a budoucností dětí.
S etikou jsou autoři také na štíru. Poukazují na „celospolečenské hodnoty konsensu“ a kladou důraz na lidskou důstojnost, nedotknutelnost svobody, rovnost, spravedlnost, solidaritu, lidská práva a toleranci k alternativním přijatelným vztahům jako je homosexualita a nepřijatelným, jako je pedofilie a jiné deviace. Vypadá to hezky, ale pletou tu páte přes deváté. Sociologie není normativní a lidskoprávní ideologie nemá s etikou nic společného. Jaké jsou ony konsensuální společenské normy, když tolerují rozpad partnerského soužití a netrestají viníka, který opustil děti, a to dokonce ani zneuctěním či společenským despektem? Jak se má revoluční individualistická volnost, rovnost a tolerance k zodpovědnosti? Lidská důstojnost, rovnost a svoboda spolu krutě zápasí, není-li určena jejich hierarchie a vztah. Manželství, to malé autonomní království dvou suverénů, neuznává individuální neomezenou svobodu, milenci se svobody pro svojí vzájemnost dávno vzdali, a nepřijímají ani žádnou mechanickou rovnost, nýbrž takovou dělbu práce, jak ji určují jejich možnosti, vztah a láska.
Jedno je jisté! Tahle pedagogika ničí dokonce i eros a možná nechtěně podporuje rozpad společnosti. Nostalgicky se ohlížím za dobou, kdy jsme toho o sexu věděli málo, avšak o erotice mnoho. A naše nevědomost byla kupodivu více méně zodpovědná.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.