Svět našeho jazyka

Nejzávažnější se mi přesto zdá být fakt, že vzdělávání v mladším školním věku má specifický cíl, totiž zprostředkovat dětem poznání celku světa. Ne celého světa, ne světa v úplnosti – ale světa jako prostoru, v němž platí rozpoznatelný systém vztahů, jež celek univerza právě jako celek udržují. Tyto vztahy, souvislosti, rámce jsou nejpodstatnějším obsahem vzdělávání v uvedeném období. Trend mezipředmětové integrace a užívání důsledně holistických přístupů jsou pro moderní primární pedagogiku samozřejmostí.

Zmíněné bazální vztahy jsou nejvnitřněji zakotveny v jazyce. Náš svět je uspořádán tak, jak je uspořádán náš jazyk. Struktura euroatlantického světa je dána deseti slovními druhy. Jak podstatně jiný je svět domorodců, kteří všechny pojmy dělí do čtyř skupin: 1/ Bohové, 2/ Věci k jídlu, 3/ Ženy, oheň a nebezpečné věci, 4/ Všechno ostatní!

Samozřejmě že skrze angličtinu k dětem neproniká svět tak radikálně odlišný. Ale na míře v tuto chvíli nezáleží, záleží na principu, který nemá být prolomen. Dobrým, jakkoli zjednodušujícím příkladem mohou být zvířata, která jsou v gramatice angličtiny primárně věcmi (neživotné „it“ – „to“). Teprve jako výraz osobního vztahu mluvčího získají výsadu býti „he“ nebo „she“. Neříkám proboha, že to vypovídá něco zásadního o vztahu anglofonní society ke zvířatům. Jen na tomto jednoduchém příkladu upozorňuji, že už je to maličko jiný svět než svět Čapkova Povídání o pejskovi a kočičce.

Potřeba předat dětem základní obraz světa jako jednoduchý pochopitelně vede společnost k tomu, že se snaží vyloučit ze vzdělávání vlivy, které by jej potenciálně problematizovaly. Téměř žádný stát proto nezavádí výuku cizího jazyka již od první třídy. Pokud se tak v některých zemích přece děje (Lucembursko, Belgie), nejde v pravém slova smyslu o cizí jazyk, ale o tzv. druhý jazyk, užívaný na určitém území paralelně s jazykem vyučovacím.

Ve většině států se výuka cizího jazyku zahajuje v 9 – 10 letech dítěte, tedy zhruba ve třetí až čtvrté třídě, což ostatně doporučují i dětští psychologové. Nestor české dětské psychologie prof. Zdeněk Matějček čtvrtou třídu dokonce preferoval.

Ani v tak servilních časech, jakými byla doba normalizace v Československu, kdy se v našem školství realizovala tzv. nová koncepce (1976 – 1990), nebylo vzdělávání dětí v mladším školním věku cizím (ruským) jazykem kontaminováno. Do učebního plánu I. stupně ZŠ nebyl vůbec zařazen, přestože politicky pro to existovaly všechny předpoklady. Odborné hledisko ale tehdy naštěstí převážilo. Nezbývá než si přát, aby tomu tak bylo i nyní, kdy se mnoha východoevropským státům zdá, že musí společnou řeč s vyspělým světem anglofonního západu najít co možná nejdříve.