A titíž pisálkové, píše, dávají v textu humanitu do mrzkých uvozovek. Vánoce rád neměl. Jak by se ovšem podivil, kdyby otevřel noviny dnes, kdy čteme hlavně o nehodách pod stromečkem i na vánočním sněhu, o vykrádání kostelů, o vyhazovačích na půlnoční mši, o komercializaci a globalizaci vánoc i odporném Santovi, katastrofické vize na příští rok nevyjímaje. O lásce k bližnímu nikde ani ň, stejně jako o humanismu, ve který tolik a tragicky věřil. A z panevropské dílny v Bruselu z francouzským tzv. „laickým zaujetím“ dokonce vyšel diář pro anglické školní děti o nové Evropě (300 000 výtisků), který zohledňuje muslimské a hinduistické svátky, ale místo křesťanských uvádí jen „významná“ výročí unie, jež za významná považuje tak nanejvýš onen ateistický komisariát.
Bohužel, ti kýčovití pisálkové měli pravdu a Čapek, ten tolerantní, laskavý a bratrství všech lidí vyznávající člověk, ji neměl. Humanismus tak jako humanitární stát je těžký omyl. Je to mlhavá, neosobní a neúčinná pověra, vycházející z představy morální vzájemnosti lidského rodu, jakoby homo homini lupus nebyla vlastně urážka vlků, a v případě pečovatelského státu může být nanejvýš smutnou a minimální pomocí poslední instance, neboť jakmile překročí jistou mez, korumpuje obdarované a škodí hospodářství. A sociální stát už vlastně zničil mezigenerační solidaritu, která v době zvyšování odchodu do důchodu (tím i značné nezaměstnanosti starších lidí) a čím dál hubenějších penzí, by měla zahrnovat dnes nevídanou starost dětí o rodiče. V přestárlém Japonsku se už mluví o prodloužení důchodové hranice ze 70-ti na 75 let. Nevím, jak soudržné jsou japonské rodiny, ale ty naše jsou z poloviny rozpadlé a 78 procent dětí nespí pod střechou svého biologického otce. Nelehký osud čeká naše budoucí důchodce!
Ale zpátky do Betléma! Žádná mytologie, etika ani náboženská představivost či spiritualismus, si nemohli vymyslet ty dva dočasné bezdomovce, kteří museli šlapat takovou dálku, aby našli nakonec úkryt v příšerném chlívě u smradlavých zvířat, když ho nenašli u lidí. Ten dobrák hostinský, jenž tam poslal těhotnou v nejvyšším stádiu, neměl známé a příbuzné, aby to zařídil jinak? A zanedlouho už i s nemluvnětem museli prchat do exilu. Nedivme se proto, že máme roztomilé čisťounké Betlémy, pocukrované vánoční pohlednice a některé kýčovité koledy. Na tuhle děsivou realitu nemáme žaludek, tak jak ho nemáme na skutečnou křesťanskou lásku.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.