Píše Alexander Tomský

Noviny musí hlídat strážce pokladu, aby nekradli a umravňovat jejich vize na nápravu společnosti. Že k tomu navíc potřebují senzaci a drama, mají-li zaujmout, je pochopitelné. Šťastné manželství a spokojenost pana Nováka může být pěkná nuda, a zeptejme se třeba manželky. Bohužel máme dnes velký nedostatek židovských psavců, a tak místo pepřovitého humoru a existencionálního – být nad věcí – nás analytici vytrvale děsí, jakoby se měla zeměkoule zítra srazit s kometou.
Na to je snadná odpovědět: život je víra na zázrak, že se tak nestane.
Ale jedna věc dnes komentariátu všech stran hlavou vrtá. Chmurná ekonomicko-sociologicko-politická realita je jedna věc, ale lidská spokojenost je věc druhá. A tak se jako náplast na apokalyptické prognózy objevují tabulky štěstí (špatný překlad, má být spokojenosti) a známé pravdy, že peníze štěstí nenesou (ani zazobanec nemá nikdy dost), anebo že mladí jsou šťastnější než lidé středního věku, o starých rezignovaných mrzoutech ani nemluvě, ale že to bývá i naopak. Pocity jsou prevít! Pamatuji si na bolestínský spleen mládí, kdy byl každý nezdar katastrofou a na opojné víno naděje starších lidí, že duch překoná každý neduh těla. Teď jsem zase četl, že máme nespokojenost v sobě geneticky zakódovanou, aby nás pudila k výkonu a ty méně schopné k nadávání.
Už Aristotéles si všimnul paradoxu, že touha po štěstí je součástí naší přirozenosti a přitom nemůže být plně uspokojena s výjimkou moudrosti, dané jen nemnohým. A nezadatelné právo na honbu (!) za zřejmě jiným štěstím mají dokonce v americké konstituci. Jak máme být tedy šťastni i nešťastni zároveň? Jednoduše. Šťastni, že jsme na světě (ohromná věc) a nespokojeni se sebou (hlavně), i se světem (máme-li ho změnit), protože život je úžasný zápas. A nestarat se vůbec o své pocity a nemít nezřízené touhy, protože absolutní štěstí není z tohoto světa.