Tak ako štyria hrdinovia nového filmu Ondřeja Trojana Občanský průkaz – Petr (alias Žába), Aleš (prezývaný Básník), Venca (alias Popelka) a Dimitrij (zvaný Genius). Štyria mušketieri, pre ktorých bolo sväté mušketierske heslo o všetkých za jedného a o jednom za všetkých. Nebolo to ľahké – v politickom a spoločenskom marazme prvej polovice nenormálnych rokov normalizácie, znásobenom u kvarteta kamarátov mládežníckym hľadaním správneho koridoru, kde sa len ťažko nachádzajú vzory hodné nasledovania. Kde vás dospelí hlava-nehlava ženú do stáda (čo smeruje na jatky, trebárs povinnú vojenskú prezenčnú službu) a s cťou sa dá prežiť iba v ostražitej a neustálej opozícii. Veriť niekomu sa môže šeredne nevyplatiť. Neveriť nikomu, to je smutné. Čudné časy. Vďakabohu, máme ich za sebou.
Žába má rodičov, o ktorých je presvedčený, že si ich nemôže vážiť, Básnikov otčim je prorežimný papaláš, Popelkov otec večne nahnevaný smetiar, o ktorom syn dobrosrdečne utrúsi: „Je to vůl, ale není to debil,“ a Genius hrá krásne na klavíri a žije iba s ruskou babičkou, lebo rodičia zdrhli za železnú. Na uliciach striehne rotmajster Pačes, na policajnej stanici major Pačes s nosom večne strčeným v obedári a na chodbách školy nádejný fízel Pačes najmladší, Daněk, zvaný Bonzák. Vo vile Geniových rodičov bývajú okupanti, občiansky preukaz je znamením príslušnosti k davu, elpéčka so západnou muzikou sú nad zlato, dlhé chlapčenské vlasy urážkou socialistického zriedenia... Takmer hermeticky uzavretý priestor. Ešteže sa dá ujsť na kopec nad domami, vykopať si odloženú fľašku a dať si čučo do nosa. A ešteže nejestvujú iba riaditeľky a iba telocvikári a ruštinárko-telocvikárky (čo sa trú o seba v tých ich pestrých syntetických teplákových súpravách), ale aj anjelská pani učiteľka Pivoňková, ochotná vysvetľovať a zahladzovať zámerné i náhodné prešľapy svojich žiakov.
Režisér (ale aj úspešný producent) Ondřej Trojan (autor napríklad skvelého filmu Želary z roku 2003) o svojej najnovšej snímke Občanský průkaz povedal: „Prožil jsem kus totáče v pubertě, což je nutně spojené se spoustou slastných vzpomínek. A taky se spoustou buzerace a debility. Tuto zvláštní směsku jsem se snažil přenést do filmu. Film má strukturu deníkového vyprávění. Jako kdyby si hlavní hrdina poněkud nedbale zapisoval jenom ty události z jeho života mezi čtrnáctým a devatenáctým rokem, které ho silně zaujaly. Snažil jsem se film točit tak, jako kdybychom ten deník našli někde v šuplíku a zápis po zápisu jsme nafilmovali. Koneckonců, forma vyprávění Občanského průkazu byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se pustil do jeho režie. Líbí se mi, jak se jednotlivé osudy a děje splétají z těchto útržků. Tyto střípky do sebe dost důmyslně zapadají, a tak bylo prakticky nemožné kterýkoli z nich z filmu vyhodit, aby se nám stavba nezbortila.“
Stavba sa filmárom nezrútila, drží pokope a sú v nej aj celkom komediálne či veseloherné situácie, aj vypäto dramatické scény (povedzme tá, keď sa Popelkov starší brat vráti z vojny na opušťák), aj okamihy komornej intimity...
Boli tu Pelíšky, bolo tu Pupendo, teraz je tu Občanský průkaz. Podobný atmosférou, podobný témou, ale svojský.
Občanský průkaz. Česko/Slovensko 2010. Réžia: Ondřej Trojan. Scenár: Petr Jarchovský (na motívy literárnej predlohy Petra Šabacha). Kamera: Martin Štrba. Hrajú: Libor Kovář, Matouš Vrba, Jan Vlček, Jakub Šárka, Aňa Geislerová, Martin Myšička, Marek Taclík a ďalší. 137 minút.
Žába má rodičov, o ktorých je presvedčený, že si ich nemôže vážiť, Básnikov otčim je prorežimný papaláš, Popelkov otec večne nahnevaný smetiar, o ktorom syn dobrosrdečne utrúsi: „Je to vůl, ale není to debil,“ a Genius hrá krásne na klavíri a žije iba s ruskou babičkou, lebo rodičia zdrhli za železnú. Na uliciach striehne rotmajster Pačes, na policajnej stanici major Pačes s nosom večne strčeným v obedári a na chodbách školy nádejný fízel Pačes najmladší, Daněk, zvaný Bonzák. Vo vile Geniových rodičov bývajú okupanti, občiansky preukaz je znamením príslušnosti k davu, elpéčka so západnou muzikou sú nad zlato, dlhé chlapčenské vlasy urážkou socialistického zriedenia... Takmer hermeticky uzavretý priestor. Ešteže sa dá ujsť na kopec nad domami, vykopať si odloženú fľašku a dať si čučo do nosa. A ešteže nejestvujú iba riaditeľky a iba telocvikári a ruštinárko-telocvikárky (čo sa trú o seba v tých ich pestrých syntetických teplákových súpravách), ale aj anjelská pani učiteľka Pivoňková, ochotná vysvetľovať a zahladzovať zámerné i náhodné prešľapy svojich žiakov.
Režisér (ale aj úspešný producent) Ondřej Trojan (autor napríklad skvelého filmu Želary z roku 2003) o svojej najnovšej snímke Občanský průkaz povedal: „Prožil jsem kus totáče v pubertě, což je nutně spojené se spoustou slastných vzpomínek. A taky se spoustou buzerace a debility. Tuto zvláštní směsku jsem se snažil přenést do filmu. Film má strukturu deníkového vyprávění. Jako kdyby si hlavní hrdina poněkud nedbale zapisoval jenom ty události z jeho života mezi čtrnáctým a devatenáctým rokem, které ho silně zaujaly. Snažil jsem se film točit tak, jako kdybychom ten deník našli někde v šuplíku a zápis po zápisu jsme nafilmovali. Koneckonců, forma vyprávění Občanského průkazu byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se pustil do jeho režie. Líbí se mi, jak se jednotlivé osudy a děje splétají z těchto útržků. Tyto střípky do sebe dost důmyslně zapadají, a tak bylo prakticky nemožné kterýkoli z nich z filmu vyhodit, aby se nám stavba nezbortila.“
Stavba sa filmárom nezrútila, drží pokope a sú v nej aj celkom komediálne či veseloherné situácie, aj vypäto dramatické scény (povedzme tá, keď sa Popelkov starší brat vráti z vojny na opušťák), aj okamihy komornej intimity...
Boli tu Pelíšky, bolo tu Pupendo, teraz je tu Občanský průkaz. Podobný atmosférou, podobný témou, ale svojský.
Občanský průkaz. Česko/Slovensko 2010. Réžia: Ondřej Trojan. Scenár: Petr Jarchovský (na motívy literárnej predlohy Petra Šabacha). Kamera: Martin Štrba. Hrajú: Libor Kovář, Matouš Vrba, Jan Vlček, Jakub Šárka, Aňa Geislerová, Martin Myšička, Marek Taclík a ďalší. 137 minút.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.