Konec naší civilizace?

Spengler způsobil svým dílem senzaci, protože 1. světová válka skutečně znamenala strašlivý zlom, a to nejen pro Německo. Devatenácté století se nenávratně zhroutilo a s ním i víra v pokrok, která vycházela z judaistické náboženské dějinné osy, jež osvícenství přetvořilo v univerzální dějinný rozvoj globálního rozměru. Pokrok vědy, techniky a politického liberalismu Evropy měl přece postupně zavládnout po celém světě. Návrat Spenglera k řecké představě autonomních kultur v cyklu zrod – růst – zánik působil nečekaně a objevně. V poválečné nejistotě si lidé uvědomili, kolik národů, kultur i civilizací v dějinách zaniklo a že tedy nemají žádnou jistotu, že právě ta jejich přežije.
Jenže historický determinismus čili nevyhnutelnost zániku naštěstí neexistuje, stejně jako neexistuje automatický nevyhnutelný pokrok. Už Židé věděli, že pokrok je podmíněn věrností svému Bohu, to ostatní jsou jen modly.
Evropa, po děsivém flirtu s nacionálním socialismem a bolševickým socialismem, které vyžadovali oběť ve jménu kolektivu a budoucnosti, nalezla uspokojení v právu na individuální štěstí. Sekularizace a ohromný materiální pokrok změnil perspektivu ctností, práce a smyslu života. Radosti života byly předtím něčím výjimečným, vysvobození ze slzavého údolí čekalo po smrti.
Najednou medicina, prodloužení života, relativní blahobyt, a osobní spotřeba změnily perspektivu života. Už Voltaire tvrdil, že ráj je na zemi, jenom ho třeba chtít. Proto máme tolik příruček jak na to – a tolik smutných lidí. Kapitalismus se také přizpůsobil. Už ne zadostiučinění z práce, rodiny, společenství, ale konzum. A zatímco byl kredit v minulosti ohromným vynálezem k podpoře obchodní podnikavosti a stal se motorem průmyslu, najednou se stal prostředkem k vlastnímu štěstí. Už nebylo zapotřebí ctnostně šetřit. Dnešní finanční krize je důsledkem bohatého života tady a teď. A neříkejme, že tohle je krize tržního hospodářství. Je to ztráta perspektivy.
Je tu ovšem i problém egocentrického individualismu, opuštěného jedince v konečném absurdním vesmíru, který musí sám realizovat své naplnění. Staň se svým vlastním přítelem – zní primitivní buddhistické heslo dne.
Užívat si bylo kdysi zapovězeno, dnes je to povinnost. Proto také ta posedlost zdravím, kolektivní pronásledování kuřáků a státní péče o naši absolutní bezpečnost. Zdraví kdysi znamenalo nestarat se o tělesné stavy, dnes je to neuróza a každý člověk je jen nedostatečně diagnostikovaný pacient.
Poprvé v dějinách Západu je mladá generace méně vzdělaná než její rodiče, ačkoli mává diplomy z politologie a komunikace a dožaduje se pracovního uplatnění. Zvykla si žít v zóně blahobytu a pohody a místo matematiky a inženýrství preferuje popisné, nikoli analytické myšlení.
Celý neuvěřitelný vývoj západní civilizace od vrcholného středověku byl ve znamení svobodné konkurence, inovace, neuvěřitelných objevů a vynálezů. To kapitalismus vytvořil nové příležitosti a evropská vzdělanost přinesla nové nápady. Stali jsme se však obětí materiálního úspěchu vlastní civilizace. Teď se děsíme, že nás Čína, Brazilie nebo Indie předhání.
Jedno je jisté, už si nebudeme půjčovat stonásobek svých příjmů. Mejdan skončil.
Jak dál? Bohužel, zatím to nepůjde jinak než za pomoci státu. Omezujme sociální stát, dotujme knihy, vědu, techniku i exaktní vzdělání. A zrušme politologii. Když může platit chudé Mexiko a Brazílie za studium přírodních věd a matematiky, proč ne my? A nad Čínou máme stále jeden ohromný trumf –  svobodu.