Jakou hodnotu má vznešenost?

Jak je možné, že v dnešní rovnostářské, civilní, multikulturní, demokratické i pseudodemokratické globální kultuře je svátek anglické dědičné monarchie, která symbolizuje nejvyšší aristokratické privilegium, osobní majestát, nedemokratickou tradici, a na rozdíl od civilních království Skandinávie i značnou ceremoniální, jazykovou (Queen´s English) a etiketovou nadřazenost, ke které patří pukrle i pasování do rytířského stavu, tak významný? Jak může fascinovat pár, jehož sláva spočívá jen v tom, že se jeden narodil princem, a pompézní středověký průvod a ceremoniál? Jak to, že v době nezávazných partnerství i manželství je náhle církevní obřad, kde si mladí lidé slibují věrnost až do smrti, takovou senzací. Zatímco v Evropě plné revolučních zvratů většina monarchií zanikla, arabské monarchie/diktatury jsou zdiskreditované a na odstřel, ta anglická dokonce nabývá na významu. Jistě, jde o událost kulturně a historicky zakotvenou v Britském společenství a bývalém impériu, kde je dodnes Alžběta II. formální hlavou patnácti států. Je i hlavou anglikánské církve a navíc existuje Spojené království v povědomí stamiliónů lidí, jejichž rodným jazkem je angličtina a možná i v podvědomí těch, kteří se jí všude učí. V tomto smyslu je Anglie opravdu velká – Great Britain. A přece jen historie kult anglické monarchie nevysvětlí.
Anglofilní Karel Čapek kdysi napsal, že všude, kde se nachází parlament, se nachází i kousek Anglie. Bystře zpozoroval, že nikoli Francie, ale stará Anglie je první významnou republikou v moderní historii (politickou matkou republiky americké), a zároveň i paradoxem, protože dovedla spojit královský majestát s obyčejnou šedivou a pro většinu lidí dnes otravnou demokracií. Už Čapkův mentor G. K. Chesterton si stěžoval na strašlivou všednost demokracie a litoval ztráty barevných praporců, emblémů a cechovních insignií středověku, na úpadek privilegií a výsad, jakoby nepochybná lidská práva (svobody) spojená s pochybnými požadavky nápravy všech křivd byla podstatou demokracie. Rovnost před zákonem by přece neměla překážet zdravé společenské nerovnosti postavení a autority, čili meritokracie.
Ovšem nevolená monarchie meritorní být nemůže, vždyť je v ní každý člen rodiny pouze z privilegia svého narození a její konstituční význam, ona dobře uvážená nečinnost, spočívá právě v živém a důstojném ceremoniálu (na rozdíl od mrtvých symbolů státnosti) a vyjadřuje  kontinuitu společenství v rituálu, který přesahuje jedince i jeho krátký život. Vede k pokoře i hrdosti nad slavnou kolektivní minulostí, která dnešní atomizované a čím dál více ahistorické vykořeněné společnosti tolik chybí. Anglickým republikánům právě tento kvázináboženský přesah velice vadí (nechápou, že dosahují jen 20 %, nepodporuje je ani většina levice), ale svůj odpor k poslední symbolické výspě zákonné nerovnosti nedovedou vyjádřit jinak, než poukazem na náklady monarchie, které prý značně převyšují oficiální dotaci (7, 9 miliard liber). I ekonomie zná hodnoty neměřitelné. Jakou cenu má ale vznešenost?
Ta je opravdu náročná a vyžaduje velké sebezapření a disciplinu. Proto neurozené Kateřině Angličané fandí a její pohádkovou roli princezny jí nikdo nezávidí. Tradice královské svatby se vrátila opět do katedrály Westminsterského opatství (1919), poslední středověký a velmi nepopulární sňatek s Anne of Bohemia se odehrál roku 1382. Paradoxně se v době neformálních partnerství stala symbolem monogamie, závazných rodinných pout a nezastupitelných hodnot manželství. Významné je v tomto kontextu prohlášení nového vůdce socialistů Ed Milibanda, že si po několika letech soužití svou partnerku hodlá vzít legálně za ženu.
Možná je dnešní anglická euforie z téhle svatby i vyjádřením víry, že se to mladému páru po všech nešťastných manželských peripetiích královských dětí tentokrát opravdu podaří. Možná je i svědectvím, že člověk potřebuje mít na očích neměnný ideál a kontinuitu společenství.