Příčin je jistě mnoho, ale největší z nich je ztráta víry ve smysl vlastní civilizace, kterou už od „Velkého zlomu“ šedesátých let (Fukuyama) nahrazuje celá plejáda náhradních miniideologií. Ty dohromady vytvářejí podivnou mlžnou atmosféru vágních, leč zdánlivě korektních pocitů (o myšlenky už dávno nejde), tváří se moralisticky, avšak na dně se krčí pesimistické obavy o budoucnost. Slyšíme o udržitelném (rozvoji), obnovitelných (zdrojích), bezpečné (energetice), a celé škále obran před (pandémií, emisí, obezitou, kouřením). Když tuto univerzální starostlivost spojíme s lidskoprávní rétorikou evropských politiků, ocitneme se v jakémsi ideálním budoucím světě globálního lidstva, jehož má být Evropa zřejmě morálním předvojem.
Tento metahistorický svět se naplno projevil jako reakce na zabití masového vraha Usáma bin Ládina. Zatímco Američané vyšli do ulic, aby oslavili spravedlnost, v západní Evropě se spustila lavina rozhořčení a znechucení nad takovou primitivní reakcí. Šlo prý jen o projev obscénní pomstychtivosti a další nebezpečný útok na islám (ačkoli se před tím tvrdilo, že al-Káida nemá se skutečným islámem nic společného). Matně si vzpomínám na zcela přirozený úlevný pocit svých rodičů, když konečně zemřel Stalin a později byl dopaden Eichmann. Genocidní zločinec bin Ládin měl být postaven před soud (nejspíš evropský, který neuznává trest smrti), jenomže my nežijeme v ideálním světě a taková představa je politicky absurdní. Zaplať pámbůh, že se tak nestalo, nepochybně by vypukly hysterické davové násilnosti v mnoha zemích a pravděpodobně by došlo i k vlně teroristických útoků.
Jistě je zavilá reakce nad zneškodněním jednoho z největších nepřátel Západu také projevem dnes už tradičního antiamerikanismu. Vždyť třetina západních Evropanů se domnívá, že příčinou všeho zla ve světě jsou právě bojující Američané. Odkud se ale bere dnešní pacifistická víra, že jsou války a konflikty dávno za námi, že si propagace lidských univerzálních práv a právo mezinárodní s terorismem samo poradí? Částečně to může být ovlivněno evropskou integrační vírou, že jsou války v Evropě už na věky vyloučené a že to tak bude s celým světem.
Pacifismus je jakousi kocovinou po prohrané, nebo beznadějně vyhrané válce, kdy se hroutí společnost. Stalo se tak po první světové válce, kdy Západ propadl pacifismu a víře v nadnárodní Ligu národů. Podruhé, po té druhé, kdy za bezprecedentního růstu životní úrovně se rozhodla postupně likvidovat svůj zbrojní arsenál a věnovat peníze na integraci a na budování sociálního státu. Západní generace šedesátých let (make love not war) chtěla jednou provždy s minulostí skoncovat – a proto žije v ahistorickém světě svých idealizovaných představ. A nejen to! Náboženství, tradiční morálka a schopnost vážit realitu zdravým rozumem byly nahrazeny vírou v abstraktní právo a zákony, a to i na mezinárodní úrovni (OSN), jež mají nahradit politiku. Dlouhodobý mír, prosperita/obezita a bezpečnost v Evropě vytvořily v hlavách mnoha lidí představu permanence – že tak bude navždy.
Paradoxem však je, že náklady na evropskou obranu nesly a nesou Američané i malý Izrael. Proč jsou však nenáviděni? Protože jednají v sebeobraně v reálném, historickém světě válek a konfliktů, které evropský idealismus neuznává.
Tento metahistorický svět se naplno projevil jako reakce na zabití masového vraha Usáma bin Ládina. Zatímco Američané vyšli do ulic, aby oslavili spravedlnost, v západní Evropě se spustila lavina rozhořčení a znechucení nad takovou primitivní reakcí. Šlo prý jen o projev obscénní pomstychtivosti a další nebezpečný útok na islám (ačkoli se před tím tvrdilo, že al-Káida nemá se skutečným islámem nic společného). Matně si vzpomínám na zcela přirozený úlevný pocit svých rodičů, když konečně zemřel Stalin a později byl dopaden Eichmann. Genocidní zločinec bin Ládin měl být postaven před soud (nejspíš evropský, který neuznává trest smrti), jenomže my nežijeme v ideálním světě a taková představa je politicky absurdní. Zaplať pámbůh, že se tak nestalo, nepochybně by vypukly hysterické davové násilnosti v mnoha zemích a pravděpodobně by došlo i k vlně teroristických útoků.
Jistě je zavilá reakce nad zneškodněním jednoho z největších nepřátel Západu také projevem dnes už tradičního antiamerikanismu. Vždyť třetina západních Evropanů se domnívá, že příčinou všeho zla ve světě jsou právě bojující Američané. Odkud se ale bere dnešní pacifistická víra, že jsou války a konflikty dávno za námi, že si propagace lidských univerzálních práv a právo mezinárodní s terorismem samo poradí? Částečně to může být ovlivněno evropskou integrační vírou, že jsou války v Evropě už na věky vyloučené a že to tak bude s celým světem.
Pacifismus je jakousi kocovinou po prohrané, nebo beznadějně vyhrané válce, kdy se hroutí společnost. Stalo se tak po první světové válce, kdy Západ propadl pacifismu a víře v nadnárodní Ligu národů. Podruhé, po té druhé, kdy za bezprecedentního růstu životní úrovně se rozhodla postupně likvidovat svůj zbrojní arsenál a věnovat peníze na integraci a na budování sociálního státu. Západní generace šedesátých let (make love not war) chtěla jednou provždy s minulostí skoncovat – a proto žije v ahistorickém světě svých idealizovaných představ. A nejen to! Náboženství, tradiční morálka a schopnost vážit realitu zdravým rozumem byly nahrazeny vírou v abstraktní právo a zákony, a to i na mezinárodní úrovni (OSN), jež mají nahradit politiku. Dlouhodobý mír, prosperita/obezita a bezpečnost v Evropě vytvořily v hlavách mnoha lidí představu permanence – že tak bude navždy.
Paradoxem však je, že náklady na evropskou obranu nesly a nesou Američané i malý Izrael. Proč jsou však nenáviděni? Protože jednají v sebeobraně v reálném, historickém světě válek a konfliktů, které evropský idealismus neuznává.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.