Vyznačuje se neobvyklou provokativní rétorikou, složitými konstrukcemi, brilantními postřehy a ač se sám považuje za relativistu, mnohdy říká i nepříjemnou pravdu. Často působí rozruch, protože reaguje pohotově na společenskou objednávku, tak jako teď, když se vládní koalice, kterou k moci vynesly volby lidového odporu proti korupci, sama zmítá v korupčních skandálech a její nejmenší partner, Věci veřejné, dokonce okrádání státních zakázek plánovaly. .korupce a dějiny
Filosofující sociolog chápe boj proti korupci jako mystifikaci, jako demagogické anti-politické heslo, které mobilizuje naivní lidový konsensus a má za cíl odvést pozornost od skutečných politických a zcela legálních a mnohonásobných ztrát čili jako problém legality a legitimity. Korupce je podle něj pouhá lidská patologie, asi jako drogy, alkoholismus či sebevraždy, a společenský nesouhlas vychází z křesťanského pojetí hříchu. Není pochyb, že diktátoři jako Castro nebo Salazar hájili likvidaci politiky heslem, že je potřeba zbavit se zkorumpovaných a také rozhádaných politiků. Není ani pochyb, že jde o hřích desatera, ale znal jej kupodivu i Konfucius, který desatero neznal. A rozhodně není zlodějina, s výjimkou kleptománie, žádnou patologií (na rozdíl od komunistů dokonce soukromý majetek ctí). Vymýtit ji přece nelze, tvrdí profesor, je důsledkem složitých historických a kulturních příčin. Je sice pravda, že je řádový rozdíl v korupci mezi Itálií, kde žije, a Skandinávií výsledkem dějin, to je ale jen polovina pravdy. Dějinná zátěž není nikdy deterministická. Většina lidí chce nastolit politickou a justiční vůli viníky potrestat. Opravdu máme pokrčit rameny, a tvrdit, že nelze zavést transparentní státní zakázky? Dálnice by přece mohly stavět cizí firmy za mýtné, stát nemusí dostavovat nukleární Temelín, stačilo by kontrolovat výkupní cenu proudu v poměru k podobným zařízením jinde, elektrárny, železnice a nemocniční budovy lze privatizovat a tak podobně. Vymlouvat se na historii prostě nejde. Jde přece jen o to zvýšit zlodějům náklady (systém) a tvrdým postihem (justice) zastrašit ostatní, tak jako u všeho, co nelze vymýtit. A samozřejmě, že to politikum je. Jeden ekonom spočítal, že kdyby všechny české dálnice a stavby stavěli od převratu drazí Němci, nemuseli jsme mít státní dluh (momentálně 40 procent HDP). .skutečné zlo
Bělohradskému však jde o něco jiného, používá taktický trik, aby filosofickými zastřenými konstrukcemi poukázal na skutečné zlo: „Příčinou krize globálního kapitalismu není korupce, ale planetarizace lidských aktivit, protože mizí hranice mezi legálním a nelegálním jednáním… Demokratická politická moc má tři póly: pravidla, veřejné mínění a kulturu. Jak obnovit v epoše globalizace tuto hranici, když je stát redukován (legalita), stejně jako veřejný prostor (legitimita) a kultura (kritické vědomí) na pouhé nástroje bio/symbo/techno/logické moci globálního kapitálu?”
A jsme doma, k potěše extrémní levice i pravice. Není pochyb, že nadnárodní firmy využívají levnější práce, že se vyhýbají daním, což vede k daňové konkurenci mezi státy. Není pochyb, že některé z nich využívají místní korupci, bez níž by nemohly podnikat. Tvrdit ale, že je politik národního státu vůči zahraničnímu kapitálu bezmocný, že neví, zda-li jedná v obecném zájmu, nebo ne, je absurdita. To lze snadno spočítat. Problém je opět jenom v prachobyčejném lidském hříchu, v pokušení obohatit se na úkor společnosti. V korupčních státech se firmy chovají zkorumpovaně. A krize globálního kapitalismu? Jde přece o svobodný trh v globálním měřítku, který vytrhl miliardu lidí z bídy. A protože je spontánní, podléhá výkyvům a měnovými otřesy způsobené často špatnou měnovou politikou velkých zemí – Číny, USA i EÚ. Hranice mezi legálním a nelegálním se možná posunuje, hranice mezi morálním a legálním nemizí nikdy. Krize globálního kapitalismu není nic jiného než postulát staré marxistické nenávisti vůči nedokonalému reálnému světu. Dnes ovšem bez zářných zítřků! Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
Filosofující sociolog chápe boj proti korupci jako mystifikaci, jako demagogické anti-politické heslo, které mobilizuje naivní lidový konsensus a má za cíl odvést pozornost od skutečných politických a zcela legálních a mnohonásobných ztrát čili jako problém legality a legitimity. Korupce je podle něj pouhá lidská patologie, asi jako drogy, alkoholismus či sebevraždy, a společenský nesouhlas vychází z křesťanského pojetí hříchu. Není pochyb, že diktátoři jako Castro nebo Salazar hájili likvidaci politiky heslem, že je potřeba zbavit se zkorumpovaných a také rozhádaných politiků. Není ani pochyb, že jde o hřích desatera, ale znal jej kupodivu i Konfucius, který desatero neznal. A rozhodně není zlodějina, s výjimkou kleptománie, žádnou patologií (na rozdíl od komunistů dokonce soukromý majetek ctí). Vymýtit ji přece nelze, tvrdí profesor, je důsledkem složitých historických a kulturních příčin. Je sice pravda, že je řádový rozdíl v korupci mezi Itálií, kde žije, a Skandinávií výsledkem dějin, to je ale jen polovina pravdy. Dějinná zátěž není nikdy deterministická. Většina lidí chce nastolit politickou a justiční vůli viníky potrestat. Opravdu máme pokrčit rameny, a tvrdit, že nelze zavést transparentní státní zakázky? Dálnice by přece mohly stavět cizí firmy za mýtné, stát nemusí dostavovat nukleární Temelín, stačilo by kontrolovat výkupní cenu proudu v poměru k podobným zařízením jinde, elektrárny, železnice a nemocniční budovy lze privatizovat a tak podobně. Vymlouvat se na historii prostě nejde. Jde přece jen o to zvýšit zlodějům náklady (systém) a tvrdým postihem (justice) zastrašit ostatní, tak jako u všeho, co nelze vymýtit. A samozřejmě, že to politikum je. Jeden ekonom spočítal, že kdyby všechny české dálnice a stavby stavěli od převratu drazí Němci, nemuseli jsme mít státní dluh (momentálně 40 procent HDP). .skutečné zlo
Bělohradskému však jde o něco jiného, používá taktický trik, aby filosofickými zastřenými konstrukcemi poukázal na skutečné zlo: „Příčinou krize globálního kapitalismu není korupce, ale planetarizace lidských aktivit, protože mizí hranice mezi legálním a nelegálním jednáním… Demokratická politická moc má tři póly: pravidla, veřejné mínění a kulturu. Jak obnovit v epoše globalizace tuto hranici, když je stát redukován (legalita), stejně jako veřejný prostor (legitimita) a kultura (kritické vědomí) na pouhé nástroje bio/symbo/techno/logické moci globálního kapitálu?”
A jsme doma, k potěše extrémní levice i pravice. Není pochyb, že nadnárodní firmy využívají levnější práce, že se vyhýbají daním, což vede k daňové konkurenci mezi státy. Není pochyb, že některé z nich využívají místní korupci, bez níž by nemohly podnikat. Tvrdit ale, že je politik národního státu vůči zahraničnímu kapitálu bezmocný, že neví, zda-li jedná v obecném zájmu, nebo ne, je absurdita. To lze snadno spočítat. Problém je opět jenom v prachobyčejném lidském hříchu, v pokušení obohatit se na úkor společnosti. V korupčních státech se firmy chovají zkorumpovaně. A krize globálního kapitalismu? Jde přece o svobodný trh v globálním měřítku, který vytrhl miliardu lidí z bídy. A protože je spontánní, podléhá výkyvům a měnovými otřesy způsobené často špatnou měnovou politikou velkých zemí – Číny, USA i EÚ. Hranice mezi legálním a nelegálním se možná posunuje, hranice mezi morálním a legálním nemizí nikdy. Krize globálního kapitalismu není nic jiného než postulát staré marxistické nenávisti vůči nedokonalému reálnému světu. Dnes ovšem bez zářných zítřků! Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.