Arabské jaro 2011 – diktátoři padají v Tunisku, Egyptě a Jemenu, diktatury (oligarchie) se otřásají v Bahrajnu i Sýrii, ustrašené monarchie ještě přežívají v Jordánsku, emirátech a Saudské Arábii. Třetí vlna (ještě nejisté) demokratizace ve světě za tři dekády. Na tu první v jižní, silně katolické Americe v osmdesátých letech měl nepochybný vliv Vatikán, když pod vládou polského papeže vyhlásil boj nejen za náboženskou svobodu, ale i za lidská práva, na tu druhou v letech devadesátých závěrečná deklarace Helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975), která sice uznala sovětským diktátorům nedotknutelnost hranic a tím de iure i poválečný zábor Evropy, ale do textu vložila výbušninu univerzálních práv člověka a tím umožnila vznik opozičních skupin v celém ideologicky vyčerpaném impériu.
Jak je možné, že americká deklarace nezávislosti (1776), namířená proti legitimitě královské moci (diktátu), zvláště ve své rozšířené a sekulární podobě Charty lidských práv OSN (1948) má tak velký univerzální vliv? Vychází představa rovnosti a nezcizitelných práv z lidské přirozenosti, ze které lze odvodit jedinou legitimní vládu?
„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svojí oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. A pokud některá vláda těmto cílům překáží, mají lidé právo jí změnit, zrušit nebo ustanovit vládu novou… pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.”
To je klíčový text. Opravdu se zdá, že naše civilizace během dlouhého vývoje objevila ústavní a legitimní vládu, která nemá ve světě konkurenci a která nejlépe zajišťuje svobodu a prosperitu, ačkoli si lidé nemohou být většinou ani rovni (přestala by fungovat autorita), ani mít v zastupitelské politické diskusi rovný hlas a vliv.
Po dosažení značné míry občanské svobody se dnes objevují nové problémy, o kterých mluvil Aristotéles, když se domníval, že stabilní politeia je založena na ctnostech a nikoli na právech. Práva mají ohromnou politickou moc, ale jako morální kodifikace společnosti nestačí, protože morální chování je něco naprosto jiného. Snaha současné Evropy o autoritativní lidsko-právní korektnost, která má nahradit tradiční morálku, vytváří napětí. Sexuální libertinismus vede k rozpadu rodiny, kterou stát přestal chránit a preferovat, a tak nakonec i k rozpadu společnosti. Diskrétní homosexuální partnerství lze tolerovat, ale jeho praktiky a veřejnou propagaci odmítají všechna náboženství i zdravý rozum. Dnešní sekularizovaná korektnost je netolerantní vůči náboženství, které chce vypudit z veřejné sféry a zamezit jeho propagaci, neboť považuje morálku pouze za záležitost subjektivních hodnot a nikoli společenských pravidel. Kdyby tomu tak bylo, neexistoval by rozdíl mezí morálním a legálním, mezi slušným a neslušným, který se tak tragicky projevuje v hamižném chování politiků.
Největší regulativní ctností starověku byla prudentia – uvážlivost, rozvaha, prozíravost. Zde vidím největší problém dominance lidských práv – ztrátu soudnosti, čili zdravého rozumu, který v zmatené společnosti přestává fungovat. Zásadní lidská a občanská práva nic nestojí, jsou to především svobody, avšak práva na bázi abstraktní lidské solidarity jsou nároky a dnes se množí jako králíci. Snaha je kodifikovat je snahou zlikvidovat politiku. Ta přestává mít smysl, jestliže existuje jeden jediný humánní a univerzální svět, o němž bude rozhodovat Evropský soudní dvůr pro lidská práva.
Dosáhli jsme ohromného objevu legitimity a politiky, proto padají nepolitické vlády. Nová ideologie humanismu ale společnost rozvrací a proto hrozí doba, kdy zazní volání po vládě silné ruky.
Jak je možné, že americká deklarace nezávislosti (1776), namířená proti legitimitě královské moci (diktátu), zvláště ve své rozšířené a sekulární podobě Charty lidských práv OSN (1948) má tak velký univerzální vliv? Vychází představa rovnosti a nezcizitelných práv z lidské přirozenosti, ze které lze odvodit jedinou legitimní vládu?
„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svojí oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. A pokud některá vláda těmto cílům překáží, mají lidé právo jí změnit, zrušit nebo ustanovit vládu novou… pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.”
To je klíčový text. Opravdu se zdá, že naše civilizace během dlouhého vývoje objevila ústavní a legitimní vládu, která nemá ve světě konkurenci a která nejlépe zajišťuje svobodu a prosperitu, ačkoli si lidé nemohou být většinou ani rovni (přestala by fungovat autorita), ani mít v zastupitelské politické diskusi rovný hlas a vliv.
Po dosažení značné míry občanské svobody se dnes objevují nové problémy, o kterých mluvil Aristotéles, když se domníval, že stabilní politeia je založena na ctnostech a nikoli na právech. Práva mají ohromnou politickou moc, ale jako morální kodifikace společnosti nestačí, protože morální chování je něco naprosto jiného. Snaha současné Evropy o autoritativní lidsko-právní korektnost, která má nahradit tradiční morálku, vytváří napětí. Sexuální libertinismus vede k rozpadu rodiny, kterou stát přestal chránit a preferovat, a tak nakonec i k rozpadu společnosti. Diskrétní homosexuální partnerství lze tolerovat, ale jeho praktiky a veřejnou propagaci odmítají všechna náboženství i zdravý rozum. Dnešní sekularizovaná korektnost je netolerantní vůči náboženství, které chce vypudit z veřejné sféry a zamezit jeho propagaci, neboť považuje morálku pouze za záležitost subjektivních hodnot a nikoli společenských pravidel. Kdyby tomu tak bylo, neexistoval by rozdíl mezí morálním a legálním, mezi slušným a neslušným, který se tak tragicky projevuje v hamižném chování politiků.
Největší regulativní ctností starověku byla prudentia – uvážlivost, rozvaha, prozíravost. Zde vidím největší problém dominance lidských práv – ztrátu soudnosti, čili zdravého rozumu, který v zmatené společnosti přestává fungovat. Zásadní lidská a občanská práva nic nestojí, jsou to především svobody, avšak práva na bázi abstraktní lidské solidarity jsou nároky a dnes se množí jako králíci. Snaha je kodifikovat je snahou zlikvidovat politiku. Ta přestává mít smysl, jestliže existuje jeden jediný humánní a univerzální svět, o němž bude rozhodovat Evropský soudní dvůr pro lidská práva.
Dosáhli jsme ohromného objevu legitimity a politiky, proto padají nepolitické vlády. Nová ideologie humanismu ale společnost rozvrací a proto hrozí doba, kdy zazní volání po vládě silné ruky.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.