Masakr spáchaný v Norsku Andersem Breivikem uvolnil stavidla vášním, které vyvolává v částech západních společností multikulturalismus. Kritici argumentují, že tato „agresivní ideologie“ by nebyla možná bez politické korektnosti, která se prý už také stala ideologií svého druhu.
Politická korektnost je nejčastěji popisována jako ideologie, jež vnímá určité skupiny lidí jako oběti, které je třeba chránit s pomocí záměrného ovlivňování jazyka. Jejím cílem je především odstraňování některých tradičních označení nebo pojmů, které jsou svázány se stereotypy, jež mohou být určitými lidmi vnímány jako urážlivé a mohou posilovat utlačovatele.
Podle kritiků sice politická korektnost vznikala jako možná pochopitelná reakce na některé formy diskriminace, ale v současných liberálních demokraciích prý omezuje jak otevřenou diskusi o závažných problémech, tak svobodu lidí. Stala se kontraproduktivní, což prý ukazuje i debata o multikulturalismu, kterou údajně uměle svazuje politická korektnost.
Co ale nám vlastně tolik touží politici a komentátoři s pomocí jazyka zbaveného „okovů“ politické korektnosti sdělit? Proč kritikům korektnosti tolik vadí, že se ve veřejném prostoru dnes „nenosí“ zjednodušující stereotypy, odsudky, urážky, apod.? Bylo by jim „demokratičtěji“, kdyby i v oficiální veřejné debatě, třeba v televizi, denících nebo parlamentu, zaznívaly rasistické invektivy či trapné etnické i náboženské zkratky, kterými přetékají některé internetové diskuse? Dozvěděli bychom se například o problémech romské komunity u nás více, a byla by debata o této komunitě „svobodnější“ a konstruktivnější, kdyby se místo o Romech mluvilo o cikánech? Byla by dnes Amerika dál, kdyby se o afrických Američanech důsledně mluvilo nadále jako o „barevných“ nebo o negrech? Bylo by lepší, kdyby kvůli historii neexistovala jistá tabu v diskusi o Židech a holocaustu? Bylo by nám „svobodněji“, kdybychom si nemuseli brát žádné servítky, když mluvíme třeba o národech, s nimiž sousedíme, o menšinách, o islámu? Co nám kvůli politické korektnosti nemohou sdělit například někteří „konzervativní komentátoři“, kteří, jak by se dalo soudit z jejich stížností na politickou korektnost, jsou „jak lvové v kleci jatí“. Chtěli by vzhůru k myšlenkám, jež se dají zřejmě vyjádřit jen politicky nekorektně, ale jsou chudáci diktátem politické korektnosti „se zemí (s námi ostatními) spjatí“.
Můžeme je uklidnit. Všechno, co by nám chtěli politicky nekorektně říct, si umíme představit. Už to, že politickou korektnost považují za jakousi cenzuru, která je omezuje, o nich vypovídá víc, než si myslí. Autor je politológ a bývalý poradca prezidenta Havla. Článok vyšiel v Deníku Referendum. Krátené.
Politická korektnost je nejčastěji popisována jako ideologie, jež vnímá určité skupiny lidí jako oběti, které je třeba chránit s pomocí záměrného ovlivňování jazyka. Jejím cílem je především odstraňování některých tradičních označení nebo pojmů, které jsou svázány se stereotypy, jež mohou být určitými lidmi vnímány jako urážlivé a mohou posilovat utlačovatele.
Podle kritiků sice politická korektnost vznikala jako možná pochopitelná reakce na některé formy diskriminace, ale v současných liberálních demokraciích prý omezuje jak otevřenou diskusi o závažných problémech, tak svobodu lidí. Stala se kontraproduktivní, což prý ukazuje i debata o multikulturalismu, kterou údajně uměle svazuje politická korektnost.
Co ale nám vlastně tolik touží politici a komentátoři s pomocí jazyka zbaveného „okovů“ politické korektnosti sdělit? Proč kritikům korektnosti tolik vadí, že se ve veřejném prostoru dnes „nenosí“ zjednodušující stereotypy, odsudky, urážky, apod.? Bylo by jim „demokratičtěji“, kdyby i v oficiální veřejné debatě, třeba v televizi, denících nebo parlamentu, zaznívaly rasistické invektivy či trapné etnické i náboženské zkratky, kterými přetékají některé internetové diskuse? Dozvěděli bychom se například o problémech romské komunity u nás více, a byla by debata o této komunitě „svobodnější“ a konstruktivnější, kdyby se místo o Romech mluvilo o cikánech? Byla by dnes Amerika dál, kdyby se o afrických Američanech důsledně mluvilo nadále jako o „barevných“ nebo o negrech? Bylo by lepší, kdyby kvůli historii neexistovala jistá tabu v diskusi o Židech a holocaustu? Bylo by nám „svobodněji“, kdybychom si nemuseli brát žádné servítky, když mluvíme třeba o národech, s nimiž sousedíme, o menšinách, o islámu? Co nám kvůli politické korektnosti nemohou sdělit například někteří „konzervativní komentátoři“, kteří, jak by se dalo soudit z jejich stížností na politickou korektnost, jsou „jak lvové v kleci jatí“. Chtěli by vzhůru k myšlenkám, jež se dají zřejmě vyjádřit jen politicky nekorektně, ale jsou chudáci diktátem politické korektnosti „se zemí (s námi ostatními) spjatí“.
Můžeme je uklidnit. Všechno, co by nám chtěli politicky nekorektně říct, si umíme představit. Už to, že politickou korektnost považují za jakousi cenzuru, která je omezuje, o nich vypovídá víc, než si myslí. Autor je politológ a bývalý poradca prezidenta Havla. Článok vyšiel v Deníku Referendum. Krátené.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.