V později inspirovaném Manchesteru a Birminghamu se teď život také pomalu vrací do vyjetých kolejí. Na pohyblivé partyzánské guerilly, schopné se twitterem na BlackBerry (zadarmo) pohotově svolávat, policejní těžkooděnci nestačili. A mužů v uniformě bylo v době prázdnin málo. .kdo selhal
V devastované krajině po boji teď začínají politické spory a rekriminace. Policie zklamala. Ovšem, vždyť byla celá desetiletí neprávem osočovaná z rasismu a měla se přímé konfrontaci vyhýbat. Zákon neumožňuje prevenci a na území, kde vládnou gangy a zastrašení obyvatelé (s malou vírou v zákony) nespolupracují, by musel místo oficiální benevolence existovat vyjímečný stav. Všichni, kteří nemyslí stranicky a netrpí ideologií multikulturalismu, dobře vědí, proč došlo k výtržnostem, ale tak jako policie, z obavy, že budou nařčeni z rasismu a extremismu, většinou mlčeli.
Druhá a dnes už třetí generace přistěhovalců z karibských ostrovů, na rozdíl od čínských, indických či polských immigrantů v liberální Anglii neprosperuje a ani štědrý pečovatelský stát jim významně nepomohl. Za to žijí v pasti zdevastovaných sídlištních sociálních bytů, v prostředí permanentně rozpadlých nebo rozpadávajících se rodinných vztahů, v otřesném amorálním světě, kde vládne machistický patriarchát nejsilnějších, násilí, drogy a permanentní válka gangů mladých frustrovaných a nezaměstnatelných mužů. Psychologové dodávají, že chybí solidní model otce, o naprostou většinu kluků se stará bezmocná matka. Jedinou loajalitou, kterou znají, je vztah k vůdci. Vysoká nezaměstnanost se snoubí s vysokými demotivujícími sociálními podporami. Sám jsem měl možnost v sedmdesátých letech na učitelské praxi do života takové čtvrti nahlédnout. Policie musela žáky (i žákyně) před vstupem do školy odzbrojit, především zabavit vystřelovací nože (flick knife) a při vyučování vyšších ročníků (tak od 13/14 let), šlo už jen o udržení minimálního pořádku, než bude frustrovaná mládež moci opustit (konečně!) povinnou školu, ze které neexistoval vyhazov, jenž by kolektivní mentalitu podstatně zlepšil. Ředitel neměl donucovací prostředky, a tak nevládl ani on, ani pravidla, nýbrž teror mladistvých gangů. Podpora rodičů nulová. Bylo přímo tragické pozorovat dychtivé a někdy i talentované žáky nižších ročníků, jak za rok za dva spadnou do apatie kolektivního marasmu.
Teď, kdy budou v Londýně počítat stamilionové škody, které musí při neudržení pořádku zaplatit místo pojišťoven deficitní stát, by měla politická elita začít konečně přemýšlet, co s tím. Ovšem jinak, nově a pragmaticky, když starý model multikulturalismu selhal a sociální pomoc problém ještě zesiluje (600 000 Britů mladších 25 let v životě nepracovalo). Chudoba cti netratí, ale dotovaná nečinnost k špatně placené práci nepobízí. Vštěpovat náboženskou morálku, jak to dělávali misionáři a kazatelé v dělnických čtvrtích 19. století, vláda jistě nemůže, ale sociálně patologické ghetto by měla rozbít. K tomu je ovšem potřeba vrátit se k holé a nepříjemné pravdě, že liberalismus a tolerance mají své limity, neuznání hranic, tak jako pacifismus, nezastaví násilí a nenávist. Je to jako by se nepochybné ctnosti sousedské snášenlivosti zvrátily ve svůj opak. Společnost není rodina, kde lze láskou brzdit přísnost. Musí platit zákony a právo. Převychovat ji nelze.
Ostatně, anglické školy se nepokouší vštěpovat ani základní ctnosti, nevychovávají děti k osobní zodpovědnosti za celek, neučí, že nemají zaměňovat nároky za práva, nebojují s hedonistickou kulturou života a reklamy a nevysvětlují ani blud marxistické představy, že za všechno může společnost a jakýsi zlý kapitalismus. Pěstujeme-li lůzu, nedivme se, že se vrhá na svět a rabuje.
Státní podpora by měla vést k emancipaci, čili ven z pasti ghetta, a nikoli být vázaná na sociální byty. Sociální dávky by měly být především formou pracovních míst. Že pro pologramotné místa nejsou? Tak se mají třeba i uměle vytvořit. Nakonec to přijde laciněji než nákladná represe a život všech v neustálém ohrožení. Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
V devastované krajině po boji teď začínají politické spory a rekriminace. Policie zklamala. Ovšem, vždyť byla celá desetiletí neprávem osočovaná z rasismu a měla se přímé konfrontaci vyhýbat. Zákon neumožňuje prevenci a na území, kde vládnou gangy a zastrašení obyvatelé (s malou vírou v zákony) nespolupracují, by musel místo oficiální benevolence existovat vyjímečný stav. Všichni, kteří nemyslí stranicky a netrpí ideologií multikulturalismu, dobře vědí, proč došlo k výtržnostem, ale tak jako policie, z obavy, že budou nařčeni z rasismu a extremismu, většinou mlčeli.
Druhá a dnes už třetí generace přistěhovalců z karibských ostrovů, na rozdíl od čínských, indických či polských immigrantů v liberální Anglii neprosperuje a ani štědrý pečovatelský stát jim významně nepomohl. Za to žijí v pasti zdevastovaných sídlištních sociálních bytů, v prostředí permanentně rozpadlých nebo rozpadávajících se rodinných vztahů, v otřesném amorálním světě, kde vládne machistický patriarchát nejsilnějších, násilí, drogy a permanentní válka gangů mladých frustrovaných a nezaměstnatelných mužů. Psychologové dodávají, že chybí solidní model otce, o naprostou většinu kluků se stará bezmocná matka. Jedinou loajalitou, kterou znají, je vztah k vůdci. Vysoká nezaměstnanost se snoubí s vysokými demotivujícími sociálními podporami. Sám jsem měl možnost v sedmdesátých letech na učitelské praxi do života takové čtvrti nahlédnout. Policie musela žáky (i žákyně) před vstupem do školy odzbrojit, především zabavit vystřelovací nože (flick knife) a při vyučování vyšších ročníků (tak od 13/14 let), šlo už jen o udržení minimálního pořádku, než bude frustrovaná mládež moci opustit (konečně!) povinnou školu, ze které neexistoval vyhazov, jenž by kolektivní mentalitu podstatně zlepšil. Ředitel neměl donucovací prostředky, a tak nevládl ani on, ani pravidla, nýbrž teror mladistvých gangů. Podpora rodičů nulová. Bylo přímo tragické pozorovat dychtivé a někdy i talentované žáky nižších ročníků, jak za rok za dva spadnou do apatie kolektivního marasmu.
Teď, kdy budou v Londýně počítat stamilionové škody, které musí při neudržení pořádku zaplatit místo pojišťoven deficitní stát, by měla politická elita začít konečně přemýšlet, co s tím. Ovšem jinak, nově a pragmaticky, když starý model multikulturalismu selhal a sociální pomoc problém ještě zesiluje (600 000 Britů mladších 25 let v životě nepracovalo). Chudoba cti netratí, ale dotovaná nečinnost k špatně placené práci nepobízí. Vštěpovat náboženskou morálku, jak to dělávali misionáři a kazatelé v dělnických čtvrtích 19. století, vláda jistě nemůže, ale sociálně patologické ghetto by měla rozbít. K tomu je ovšem potřeba vrátit se k holé a nepříjemné pravdě, že liberalismus a tolerance mají své limity, neuznání hranic, tak jako pacifismus, nezastaví násilí a nenávist. Je to jako by se nepochybné ctnosti sousedské snášenlivosti zvrátily ve svůj opak. Společnost není rodina, kde lze láskou brzdit přísnost. Musí platit zákony a právo. Převychovat ji nelze.
Ostatně, anglické školy se nepokouší vštěpovat ani základní ctnosti, nevychovávají děti k osobní zodpovědnosti za celek, neučí, že nemají zaměňovat nároky za práva, nebojují s hedonistickou kulturou života a reklamy a nevysvětlují ani blud marxistické představy, že za všechno může společnost a jakýsi zlý kapitalismus. Pěstujeme-li lůzu, nedivme se, že se vrhá na svět a rabuje.
Státní podpora by měla vést k emancipaci, čili ven z pasti ghetta, a nikoli být vázaná na sociální byty. Sociální dávky by měly být především formou pracovních míst. Že pro pologramotné místa nejsou? Tak se mají třeba i uměle vytvořit. Nakonec to přijde laciněji než nákladná represe a život všech v neustálém ohrožení. Autor je vydavateľ, žije v Prahe.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.