Mám vážné pochyby, že politická elita stanoví výrazný nadprůměr, přesto, že se za něj nepochybně považuje. Intelekt totiž musí rezonovat se zdravým rozumem, jinak se stane intelektualismem a propadá ideologiím, bludům a pověrám. Také se mi nezdá, že by se oportunismus, boj o koryta, virtuální diskuse, stranické „pravdy“, ješitnost a posedlost po nezasloužené cti a slávě, nemluvě o korupci, daly vysvětlit nezbytností života pod tlakem voličů. Spíš to vypadá, že si tzv. politická elita vytváří vlastní konformně oligarchické prostředí a úspěšně odmítá diktát většiny – vždyť většina Evropanů je pro trest smrti, přísnost ve školách, zákaz imigrace muslimů, a je proti profesním kvótám pro ženy, multikulturalismu, antidiskriminaci, euru, rozšiřování unie a dalším oblíbeným koníčkům politiků.
Jako politickou třídu, existující do značné míry nezávisle na většinovém názoru a na společnosti, ji nejlépe popsal maďarský filosofující ekonom Anthony de Jasay, který vešel do historie jako autor dvoutřetinového principu všeobecné demokracie, jímž voliči ožebračují společnost a potažmo i sami sebe. Tohle měl zřejmě Andrassy na mysli. Jestliže dvě třetiny lidí v každém státě mají podprůměrný příjem, tak je politici mohou snadněji přesvědčit, aby ožebračili tu bohatší třetinu, nemluvě o tom, že slibují nekonečné zvyšování životní úrovně, na které nemají žádný vliv. Hospodářství mohou jen ničit nebo mu nepřekážet. Proto byla většinová (neústavní) demokracie pro Aristotela nejhorším z politických uspořádání, tedy ochlokracií (ochlos je holota).
Povědomí, že stát není totožný se společností, není bohužel ve většině evropských zemí samozřejmé, zvláště, když vznikly z nacionalismu a je takzvaně „náš“. Stát se chce na úkor společnosti stále rozšiřovat a společnost by ho měla brzdit.
A co na to europolitici? Vytvořili si z mezistátních smluv stát nový, nadnárodní, na demokracii značně nezávislý. A výsledek? Ještě nedávno svorně tvrdili, jak společná měna sníží transakční náklady a zvýší životní úroveň a stane se na věčné časy svorníkem nového národa E pluribus unum, jak je to na pečeti amerického státu (národa). Stal se pravý opak. Hospodářství začalo ještě před hypoteční krizí stagnovat a po krizi dotačního eura teď všechny pěkně rozeštvává. Nejen nafouklý sociální stát (a byrokracie), ale také euro a německé úrokové míry vytvořily špatné investice (bubliny) a krach tří států. Cožpak mohli politici ve Španělsku a Irsku tušit při vyrovnaném rozpočtu, že mají problém se společnou unijní úrokovou mírou? To je, jako byste chtěli po slovenské vládě, aby věděla jaká je inflace v Bratislavě a jaká v Humenném. Vzpomínáte? Lisabonská smlouva protlačená proti vůli lidu měla umožnit větší akceschopnost unie – no místo ní se zrodil ústřední výbor „Merkozy“. Něco se teď do smlouvy přidá, něco škrtne, ale ve skutečnosti už žádná pravidla, jak je v demokracii zvykem, platit nebudou. Teď si vymyslili, že je euro totéž co unie, a přitom deset států euro netrápí. Dokonce tvrdí, že rozpad eurozóny by byl hospodářskou tragédií, jako bychom právě my nevěděli, jak snadno se rozdělila československá koruna. A víru, že na základě fiskální unie se národy sjednotí a budou svorně a radostně chudnout, může hlásat jenom šílenec.
Ano, zdravý rozum lidu má pomalé vedení, vždyť je také politiky neustále potlačován a oblbován. Už také není tak selský, jak býval. Něco ale snad ještě zbylo z lidové moudrosti, předávané z generace na generaci v úslovích a lidových písních. Je to naše jediná záchrana.
Jako politickou třídu, existující do značné míry nezávisle na většinovém názoru a na společnosti, ji nejlépe popsal maďarský filosofující ekonom Anthony de Jasay, který vešel do historie jako autor dvoutřetinového principu všeobecné demokracie, jímž voliči ožebračují společnost a potažmo i sami sebe. Tohle měl zřejmě Andrassy na mysli. Jestliže dvě třetiny lidí v každém státě mají podprůměrný příjem, tak je politici mohou snadněji přesvědčit, aby ožebračili tu bohatší třetinu, nemluvě o tom, že slibují nekonečné zvyšování životní úrovně, na které nemají žádný vliv. Hospodářství mohou jen ničit nebo mu nepřekážet. Proto byla většinová (neústavní) demokracie pro Aristotela nejhorším z politických uspořádání, tedy ochlokracií (ochlos je holota).
Povědomí, že stát není totožný se společností, není bohužel ve většině evropských zemí samozřejmé, zvláště, když vznikly z nacionalismu a je takzvaně „náš“. Stát se chce na úkor společnosti stále rozšiřovat a společnost by ho měla brzdit.
A co na to europolitici? Vytvořili si z mezistátních smluv stát nový, nadnárodní, na demokracii značně nezávislý. A výsledek? Ještě nedávno svorně tvrdili, jak společná měna sníží transakční náklady a zvýší životní úroveň a stane se na věčné časy svorníkem nového národa E pluribus unum, jak je to na pečeti amerického státu (národa). Stal se pravý opak. Hospodářství začalo ještě před hypoteční krizí stagnovat a po krizi dotačního eura teď všechny pěkně rozeštvává. Nejen nafouklý sociální stát (a byrokracie), ale také euro a německé úrokové míry vytvořily špatné investice (bubliny) a krach tří států. Cožpak mohli politici ve Španělsku a Irsku tušit při vyrovnaném rozpočtu, že mají problém se společnou unijní úrokovou mírou? To je, jako byste chtěli po slovenské vládě, aby věděla jaká je inflace v Bratislavě a jaká v Humenném. Vzpomínáte? Lisabonská smlouva protlačená proti vůli lidu měla umožnit větší akceschopnost unie – no místo ní se zrodil ústřední výbor „Merkozy“. Něco se teď do smlouvy přidá, něco škrtne, ale ve skutečnosti už žádná pravidla, jak je v demokracii zvykem, platit nebudou. Teď si vymyslili, že je euro totéž co unie, a přitom deset států euro netrápí. Dokonce tvrdí, že rozpad eurozóny by byl hospodářskou tragédií, jako bychom právě my nevěděli, jak snadno se rozdělila československá koruna. A víru, že na základě fiskální unie se národy sjednotí a budou svorně a radostně chudnout, může hlásat jenom šílenec.
Ano, zdravý rozum lidu má pomalé vedení, vždyť je také politiky neustále potlačován a oblbován. Už také není tak selský, jak býval. Něco ale snad ještě zbylo z lidové moudrosti, předávané z generace na generaci v úslovích a lidových písních. Je to naše jediná záchrana.
Ak ste našli chybu, napíšte na web@tyzden.sk.