Kdo za to může?

Lidská touha po zisku na rozdíl od přání, aby všichni měli stejně, přitom opravdu za všechno může. Ale opačně! Na vzájemném obchodu vydělávají dva, kupující i prodávající, a ještě nepřímo obohacují třetího.
Tak proč teď máme finanční a hospodářskou stagnaci na pokraji recese? Mnoho je různých aspektů krize, ale jen jeden jmenovatel. Politika. Nepatřičný zásah státu do jemného přediva autonomních finančních, obchodních a výrobních vztahů. Povinností státu je rozbíjet kartely a monopoly, chránit spotřebitele před manažerskou nepoctivou kreativitou podvodných smluv a udržovat makroekonomickou rovnováhu a nikoli dobrácká snaha zlepšovat životní úroveň obyvatel a dokonce vytvářet pracovní místa.
Americká hypoteční krize začala snahou zlikvidovat hrozbu mírného ekonomického útlumu po krachu spekulativní burzovní bubliny Nasdaqu levnými penězi centrální banky. Objem peněz v oběhu počal růst a peníze hledaly odbyt. A jak se dařilo, když globální obchod (levné importované zboží) nevedl k inflaci. Falešné finance si ovšem našly cestu k zákazníkovi. Rostly spekulativní ceny akcií i nemovitostí, podnikatelé se pouštěli do špatných investic a lidé začali masivně žít na úvěr. A vláda? Ještě snížila povinnou bankovní likviditu (záruku mrtvých peněz) a zrušila daň z kapitálových (tentokrát spekulativních) zisků, úroky z akcií byly stejné. Astronomicky tím narostl objem peněz, protože úvěry vytvářejí další měnu. A když přišlo zúčtování, bylo třeba zachránit velkobanky dalšími penězi, neboť bez bank to nejde.
Dlouhodobá konjunktura také vedla k růstu sociálního a rozmařilého státu, neúměrně rostly platy a výslužky úředníků, policistů, hasičů a dokonce byl pro ně zaveden blahobytný předčasný důchod. Ano, v Americe, kde pracují lidé o tolik déle. Stát přestal být šitý na míru ekonomické výkonnosti. Ta tam byla makroekonomická rovnováha. Stárnoucí a stagnující Evropská unie na tom není o nic lépe. Ta sice každé desetiletí vymyslí novou deklaraci hospodářského rozvoje, připomínající sovětské pětiletky, ale skutečná hospodářská politika nevede ke konkurenceschopnosti ani vyšší technické a vědomostní úrovni, nepočítáme-li inflační univerzitní diplomy, právě naopak. Cílem unie totiž není hospodářský rozvoj, ale integrace. V Evropě ale také rostl objem peněz, protože nízký růst Německa a spřátelených ekonomik severu od vstupu do společné měny nedovoloval úrokovou brzdu a sociální stát rostl, ale odnesly to hlavně jižní státy, kde levné euro podnítilo regionální inflaci, a chovalo se stejně jako dolar v Americe –  také nafukovalo stavební konjunkturu, spekulaci s pozemky, státní správu a sociální stát. Chudáci politici ve Španělsku a Irsku, kde hospodářství skutečně rostlo, byť přehřáté, si ani ničeho nevšimli, protože na rozdíl od jiných vlád měli vyrovnaný rozpočet ze spekulativních zisků. A evropské banky také vesele půjčovali, čili kupovali státní dluhopisy (neměli by ani existovat, nejde o investice) a spekulovali v Irsku a Španělsku.
Evropa má teď na krku největší sociální a politickou krizi od světové války, nejen bankovní a hospodářskou, jako Američané, ale i politickou. Svorník ideologického eura popírá zákon ekonomie – devalvaci, a proto musí Řecko zkrachnout v eurozóně, což je mnohonásobně dražší. A nestačí ani sanovat velké evropské banky. Je třeba, jak radí Američané, tisknout inflační peníze nebo, jak chtějí Němci, donutit jižní státy k radikálnímu, byť dočasnému snížení životní úrovně. Představa eurooptimistů, že bankovní krize posílená recesí vytvoří přísnou i charitativní fiskální vládu unie zároveň, bez přinejmenším studené války Severu a Jihu, však nevypadá realisticky.