Je dobré stát stranou, když se ostatní zbláznili

„Velká potíž světa“ jsou prý lidé, kteří teď do omrzení omílají, že měli pravdu. Čili lidé, kteří nyní, když se eurozóna hroutí, mají škodolibou radost, protože vždycky věděli, že euro fungovat v Evropě národních států (a zájmů) nemůže bez společné fiskální, nadnárodní politiky. A k tomu prý nebylo zapotřebí valné „jasnozřivosti“, šlo o pravdu triviální.
Velká potíž světa, opravdu? Vždyť lidé, trpící na tuhle schadenfreude téměř neexistují a i kdyby existovali, jejich samolibý pocit vis-á-vis největší evropské tragédii od války by na věci samé vůbec nic nezměnil. Ve skutečnosti jde o bytosti existující v hlavách intelektuálů, kteří nechtějí uznat svůj kardinální omyl a potřebují se vymluvit. Jak příkladnou pokoru proti tomu představují  zastánci eura mezi prominentními publicisty v Anglii, jako Mathew Paris či Max Hastings, kteří dnes stejně jako bývalý předseda liberální strany Paddy Ashdown, pod tlakem empirických faktů (důkazů) přiznávají svůj omyl a přimlouvají se za postupné rozpuštění eurozóny. .svatá naivito!
To neznají sílu ideologie. Tahle triviální pravda vyžadovala velkou jasnozřivost a vyžaduje ji i dnes, kdy už by mohl být každý alespoň generálem po bitvě. Když jsem byl někdy před šesti lety pozván na jakési mezinárodní sympozium evropské mládeže, jemuž předsedal Jiří Pehe, nikdo mé důkazy nechápal, či ještě lépe, pochopit nechtěl. Evidentní a triviální pravda  byla naprosto nepřijatelná. A také mě už nikdy na podobné konference nezvali. A víte, co jsem tehdy zjistil? Že všichni ti mladí buď studovali jakási politologická eurostudia a těšili se na kariéru v unii anebo pracovali pro nadace, které z Bruselu dostávaly peníze. Na mysl se vtírá otázka, „zda není obtížné, aby porozuměli lidé, kteří jsou placeni za to, aby nerozuměli“ a zda o to více to neplatí o funkcionářích unie, kteří požívají astronomické (nezdanitelné) platy. Nemluvě o politicích, kteří v intelektuální pokoře vidí hrozbu pro svou kariéru.
Proč je ale tahle triviální a jasnozřivá pravda nepříjemná i dnes? Přitom tak jednoduchá: kdyby nesolventní státy mohly devalvovat a nemusely bojovat za fixní kurz, který vždycky všichni v historii prohráli, tak by Řecko nemuselo snižovat platy, nemělo by vysokou nezaměstnanost a nedocházelo by k sociálním nepokojům. Jenomže naši vládci, žijí pod diktaturou ideologie, a žádný diktátor nikdy nepřipustí změnu kurzu. Ze všech špatných řešení by bylo  nejlevnější postupně vysvobodit slabé státy z pasti eura, aby mohly opět exportovat a stát na vlastních nohou. Ale kdepak! Jsme sice zadluženi, ale nevadí, ještě větší dluhy – mluví se, že by euroval měl snad mít místo 440 miliard dva bilióny. Raději odsoudit celou generaci ve Středozemí k deflaci, vysoké nezaměstnanosti a bídě, než připustit omyl. A ty severní také nemálo zadlužené státy k masivnímu zdanění, útlumu ekonomie a nižší životní úrovni. Jedinou nadějí, že zvítězí rozum je Německo, kde to už vře. Kde proti dluhové unii podal na jaře demisi Axel Weber, guvernér Bundesbanky i bezkonkurenční kandidát na šéfa Evropské centrální banky a nedávno z podobných důvodů rezignoval hlavní ekonom ECB Júrgen Stark. A nový šéf Bundesbanky Jens Weidmann, ještě před měsícem hlavní ekonomický poradce kancléřky, teď rozhodně společné dluhy odmítá. Za nimi stojí čím dál rozhorlenější veřejné mínění (cca 70 procent).
Angličané (empirici) netuší, že když něco nejde, neznamená to, že se to nebude dít, dokud se pyramida dluhů nezřítí. A neříkejte mi, až bude zle, že jste  vždycky věděli, že je fiskální nadvláda v Evropě neproveditelná! Vždyť nevíte ještě dnes, že bankrotuje Řecko! Autor je český vydavateľ, žije v Prahe.