Dnešní povídání se týká čistě a jen jedné kouzelné země známé svými velehorami – Albánie. Podobnost s jinými zeměmi je, jak se píše v úvodu hollywoodských trháků, pouze náhodná.

Rád by som písal o bublinách predvolebných kampaní jednotlivých strán či ich predstavách o Slovensku, ale to, čo vidíme a zažívame šesť týždňov pred voľbami, je žaburinec.

Donald Trump opět čelí vážnému obvinění, tentokrát z pokusu o zvrácení výsledků prezidentských voleb v roce 2020, v nichž bez jakýchkoliv pochybností prohrál s Joem Bidenem.

Po roku 1989 bolo u nás dosť takých, čo nikdy nemali ani nenadobudli dôveru v demokratický systém, a samozrejme aj tých, čo uverili vo fukuyamovský samopohyb slobody.

Namiesto vrcholiacej predvolebnej kampane v kľúčovom zápase o demokraciu, ako boli pomenované tieto parlamentné voľby, sa nedá pohnúť. Máme horúčavy a psie dni.

Ešte prednedávnom sa všetky parlamentné strany zhodli, že o kandidátoch na funkciu prezidenta budú uvažovať až po parlamentných voľbách. Ale niečo sa zmenilo.

Z veľkého spájania neostalo nič, len akási vnútropodniková turistika a niekoľko mizerných zákonov, ktoré prijal rozgurážený parlament. Poslanci si prišli na svoje. Konečne zavládla masová ľudová tvorivosť.

V Česku zavládl uklidňující konsensus ohledně toho, co je potřeba dělat v současných podmínkách, spojených s Putinovou válkou. Slovensko musí bezpodmínečně hledat podobnou shodu.

Podieľal som sa na tvorbe viacerých politických programov – VPN, SKOI, DS, SDK, OKS. Všetky boli programami slobodných občanov v slobodnej spoločnosti a slobodnom štáte.

U Pirátů, v ministraně české vládní koalice, se odehrál miniskandál. Na návrh místopředsedy vlády Ivana Bartoše vyloučili Piráti ze svého vedení aktivistku Janu Michailidu.