ČNB se zachovala správně, jako dobrý lékař

tvůrci československé ekonomické transformace zvolili pevný kurz koruny počínaje 1. lednem 1991 jako kotvu v jinak rozbouřených vodách složitého transformačního manévru. K ukotvení kurzu došlo po opakovaných poměrně hlubokých devalvacích koruny z roku 1990. Kurzový závazek plnil svoji roli po celých pět transformačních let.

Česká národní banka ani Klausova vláda nepoložily na stůl otázku jeho opuštění poté, co se transformační scénář podařilo naplnit. V roce 1996 začaly z londýnské bankovní komunity přicházet signály i jasné vzkazy, že finanční trh považuje kurzový závazek za neudržitelný, a to vzhledem k zahraničněobchodním deficitům české ekonomiky a hlubokému propadu běžného účtu platební bilance.

Londýn mluvil o potřebě zhruba desetiprocentní devalvace koruny a také na ni vsadil: spustil atak vůči koruně. V bankovní radě ČNB tehdy převládl názor držet kurzový závazek stůj co stůj, tedy intervenovat proti oslabení koruny. ČNB musela sáhnout až na dno svých nevelkých devizových rezerv, prodávat je trhu a odkupovat za ně koruny. Centrální banka navíc drasticky zdražila úvěry, aby zbrzdila vypůjčování si v korunách, které spekulující subjekty okamžitě vyměňovaly za devizy. Samozřejmě s vidinou rychlého výdělku po jejich očekávaném zhodnocení vůči očekávaně zdevalvované koruně.

Nebyla to ale inflace, nýbrž deflace, co způsobilo největší otřesy v dějinách 20. století.

Kroky centrální banky oprávněně znechutily jak trhy, tak ekonomy. Na mimořádném víkendovém zasedání bankovní rady ČNB pak prosadili její „protiintervenční“ členové ukončení kurzového závazku a intervencí. Centrální banka opustila režim pevného kurzu koruny a přešla na její volný tržní pohyb, floating. Koruna se okamžitě propadla o oněch Londýnem očekávaných deset procent. Z dnešního pohledu dodejme: o pouhých deset.

Nového tržního režimu se koruna držela až do podzimu roku 2013. Za tu dobu si užívala dlouhodobého trendu svého posilování, ale utrpěla i prudké výkyvy směrem k oslabení v letech globální finanční krize. A byly to právě okolnosti světové deprese, zejména deflační tlaky a masivní pumpování peněz do ekonomiky ze strany klíčových centrálních bank, co přimělo naši centrální banku oživit mrtvolu kurzového závazku a masivních intervencí.

cena za úspěch

Česká exportní výkonnost a bankovní sektor v globální krizi obstály na jedničku. A co je ještě důležitější: to vše v kontrastu s průměrem Evropské unie, nemluvě o těžké krizi Španělska, Irska, Portugalska a chronických „lazarů“ Itálie, Řecka a Francie. Nejen Evropská centrální banka, ale i americký FED zaplavovaly své ekonomiky kvanty peněz a stlačily jejich cenu – úrok – do záporných hodnot. Koruna jako měna výjimečně zdravé ekonomiky se v globálním příboji stala bezpečným přístavem. Ale i seberobustnější přístav unese jen určitou zátěž.

Reputace české ekonomiky lákala investory do nákupů koruny a tyto nákupy zvyšovaly už tak značné tlaky na její posilování. To vše za situace, kdy byl export až do roku 2013 jediným poptávkovým faktorem, který kompenzoval zamrzlou spotřební a investiční náladu českých domácností a firem. Ale právě tento osamocený poptávkový faktor – vývoz – by kvůli posilující koruně utrpěl. A konečně, posilující koruna plus importovaný pokles cen hrozily Česku deflačním scénářem.

s deflací nejsou žerty

Strašákem 20. století bývala inflace. Bolest z růstu cen je intuitivní, každému známá a srozumitelná. Nepříjemnou osobní zkušenost přikrmovaly i kapitoly z dějepisu zachycující totální společenský chaos způsobený hyperinflací v Německu 20. let. Firemní účetní tehdy vypláceli mzdu několikrát denně, aby si zaměstnanci mohli odskočit nakoupit základní potřeby. Ty totiž kvečeru stály několikanásobek ranní či odpolední ceny. Zdatnými následovateli inflační praxe podepřené pochybnou keynesiánskou doktrínou se v poválečném období staly socialistické vlády a partaje v západoevropských a latinskoamerických zemích. Jejich hospodářskopolitické programy jsou ostatně receptem na inflační destrukci ekonomik dodnes, jak jsme viděli a vidíme v předvolebním klání v USA, Francii a dalších zemích.

Nebyla to ale inflace, nýbrž deflace, co způsobilo největší otřesy v dějinách 20. století. Nástup nacismu v Německu byl mimo jiné příčinným následkem velké hospodářské krize. A ta byla přímým důsledkem fatálních chyb centrálních bank na čele s americkým FEDem, jenž zcela nesmyslně zpřísnil měnovou politiku v situaci, která si po propadu akcií a poklesu všeobecné důvěry v hospodářský vývoj naopak říkala o měnové uvolnění. Následný protekcionismus – obchodní ochranářství – pak dílo zkázy dokonal.

Na rozdíl od inflace není zhoubnost deflace intuitivně zřejmá. Co je špatné na setrvalém poklesu cen? Ten je přece příjemný. Navíc Západ často prosperoval i v obdobích dlouhodobého poklesu cenové hladiny, jak tomu bylo například v 19. století. To je pravda, ale není deflace jako deflace. Když je demografický vývoj příznivý, technologický pokrok zlevňuje výrobu, trh – zejména ten pracovní – není svázán rigidní vládní regulací a ceny surovin nejsou uměle zvyšovány mezinárodními kartely, dlouhodobější pokles cenové hladiny nemusí škodit růstu ani zaměstnanosti. To byla situace 19. století. Ale přesně tohle už neplatilo v tom dvacátém.

Stárnutí populace, krach důchodových schémat, kontrola cen energie OPECem a regulace, která je pro západní ekonomiky koulí na noze, oprávněně vyvolávají deflační obavy a reminiscence na světovou krizi 30. let. Klesají-li totiž firmám ceny jejich výrobků, a tedy příjmy z tržeb, ale se mzdou v důsledku regulace trhu práce neumí firmy pohnout dolů, a navíc se jim zdražují třeba energetické vstupy, pak je zaděláno na krizi.