Duchovia šmýkajúci sa po streche aj korpusová lingvistika. O štúdiu východoázijských jazykov a kultúr s Annou Kristínou Pristášovou.

Nemusíme elementárne básne a ich poetov už vôbec nie. Určite nie je nás málo, ktorí vedno so Šándorom Petöfim, vlastným menom Petrovičom vyznávame princíp, ktorý ten odrodilec zo slovenskej matere odkázal „Poetom XIX. storočia“ v dobe ťažkej, roka meruôsmeho.

Kampaň pred župnými voľbami v Bratislavskom kraji sa koná v pomerne umiernenom duchu. Ale celkom inak je to na internete, kde kandidátov škandalizujú anonymné stránky. Tie sa snažia nabudiť amatérsky dojem, ale stoja zrejme tisícky eur.

Už od pádu říše římské se v západním světě vyskytují dva výrazné lidské typy, které ovlivňují společenské klima i politiku. Optimista a pesimista. Od konce nadšeného 19. století, které věřilo na zářné zítřky a všeobecný pokrok (přečtěte si verneovku), pesimistů, celkem pochopitelně, po katastrofě první velké války a vzhledem k děsivým genocidám totalitních hnědých i rudých režimů vale přibývalo a víry v pozitivní vývoj světa rapidně ubývalo.

Většina komentátorů se shoduje: Miloš Zeman vyhrál prezidentské volby mimo jiné i proto, že na protivníka vytáhl tzv. národoveckou kartu Benešových prezidentských dekretů o poválečném vyhnání českých Němců, na kterou jeho odpůrce neuměl takticky odpovědět. V demagogickém souboji kandidátů nestačilo prohlásit, že jsou dekrety mrtvé a obavy o navrácený majetek liché, že to jen z dnešního pohledu se jeví Beneš jako zločinec, protože v kontextu světové války bylo vše jinak. Bylo třeba odpovědět bez vytáček: pane kolego, máme oba na věc naprosto stejný názor, vyhnání bylo historicky nevyhnutelné, soužití Čechů a Němců nemožné, postupimskou dohodou odsouhlasené a tudíž naprosto politicky i morálně v pořádku. To ovšem aristokratický duch tvrdit nemohl, protože si navzdory pokušení relativizovat morálku vlastně nic takového nemyslí a kdoví, co na to téma mnohokrát veřejně tvrdil v Rakousku.

Nejhorší nemoci nejsou nemoci těla, nýbrž ducha, a nejnebezpečnější z postižených nejsou za zámky blázinců, protože vypadají normálně, ba velmi sympaticky a inteligentně. Většinou dosáhli značného úspěchu v umění nebo v nějakém humanitním oboru a mají osobní kouzlo, umí mluvit a tak na výsluní mediálního zájmu hovoří ex cathedra o morálce, filosofii, náboženství, společnosti, ekonomii a politice, jako by nevěděli, že lidské vědění je omezené.

Svět nikdy nebude dostatečně vděčný třem velkým mužům 20. století, kteří porazili komunismus. Ano, ten neuchopitelný triumvirát lidského ducha zná v naší civilizaci snad každý – politik, papež a pisatel, prezident Ronald Reagan, Jan Pavel II. a Alexandr Solženicyn. Avšak za nimi v rozmazané dálce se skrývá ještě jeden vítěz, ještě jedna poněkud nezřetelná osoba, postava beze jména a bez tváře: mudžahedín.

„Myslíš si, že umiera Sovietsky zväz? Nie, umiera Rím, umiera duch.“ V roku 2000 si takto povzdychol Alexandr Dugin, označovaný za dvorného Putinovho filozofa. Čo mali Sovieti spoločné s Rimanmi? A prečo by mal Rím na prelome milénií umierať?