I v České republice, podobně jako ve většině západních zemí, bylo zvolení nového francouzského prezidenta Emmanuela Macrona oslavováno jako vítězství proevropského kandidáta nad populistkou.

Posledný deň ministra Babiša; Macron a „Východoeurópania“; Konceptuálny penis;

Evropa si už dlouho tak slyšitelně nevydechla jako po vítězství Emmanuela Macrona. A nejen Evropa.

Když před víc než týdnem vystoupil premiér Bohuslav Sobotka na sněmu Hospodářské komory a ohlásil, že by se Česko mělo rozhodnout, kdy přijme euro, vypadalo to jako vystrašená reakce na zvolení nového francouzského prezidenta.

Evropská unie bez Velké Británie bude jiná. Bude menší v mnoha ohledech, chudší, němečtější – protože stoupne váha velkých zemí, ale Německa víc než ekonomicky stále slábnoucí Francie. Možná bude jednotnější – pokud se ukáže, že odchodem Británie zmizel cizorodý prvek, jak to mnozí cítili.

Keď sa Emmanuel Macron včera stretol s Angelou Merkelovou, mnohí si romanticky vzdychli. Z tých dvoch vyžarovala toľká harmónia, že to pre kontinent muselo veštiť len dobré veci. Ale pozor na vznešené očakávania. Európa z nich zvykne chytať zlé choroby.

Francouzi v tomto prezidentském souboji neměli dobrou volbu. Emmanuel Macron nezvítězil díky entuziasmu a nadšení, ale proto, že pro nejvíc lidí byl při rekordně nízké volební účastí nejméně špatnou figurou do prezidentského úřadu, tvrdí v rozhovore francúzsky filozof a ekonóm Guy Sorman.

Francúzske prezidentské voľby sú posledné z mnohých ľudových hlasovaní, ktoré naznačujú nové rozdelenie politickej scény Západu. Nielen tradičnej sociálnej demokracii, ale aj zástancom konzervatívnej politiky hrozí, že budú rozpoltení alebo rozdrvení.

V roku 2000 bol Emmanuel Macron asistentom významného filozofa a fenomenológa Paula Ricœura. K odkazu tohto muža sa dodnes hrdo hlási. Čo je to za odkaz?

Revolta proti politickým elitám, proti Evropské unii a globálnímu kapitalismu skončila. Francouzským prezidentem se přece stal Emmanuel Macron.