Nobelova cena za mír Evropské unii vyvolala uštěpačné, satirické i rozhořčené komentáře, jen těch pozitivních bylo poskrovnu. Je totiž komické dávat cenu za příspěvek k složitým podmínkám míru, který je výsledkem mnoha historických a politických sil, často bezejmenných, většinou nemírových. Byl mírotvorce Gorbačov nebo Reagan? Chamberlain mnichovského míru nebo Churchill, který požadoval ozbrojený zásah proti Hitlerovi? Právě pacifisté měli přece lví podíl odpovědnosti za povzbuzení Hitlerových válečných ambic. Mír ale nemusí být vůbec pozitivní, jak dokládá Pax Romana po likvidaci římské republiky, nebo jak si jej pamatují pamětníci Tábora míru a socialismu.

Pred dvoma tisíckami rokov sa ľud Izraela vrátil z babylonského zajatia a znovu vybudoval Svätý chrám. Lenže izraeliti neboli slobodní. Krajina priťahovala mocnosti, pretože spočívala v centre Európy, Afriky aj Ázie.

Kým iné dievčatká sa na princezné hrávajú, Elizabeth Alexandra Mary ňou bola odjakživa. Jeden veľký detský sen sa tak v jej prípade zmenil na každodennú a často náročnú realitu. Ktovie, či sa niekedy hrala na kráľovnú. Tou sa totiž pôvodne stať nemala.

Bolo to v roku 1962, keď v literárnom časopise Novyj mir číslo 21 vyšla novela Jeden deň Ivana Denisoviča. Jej autora Alexandra Solženicyna ako literáta dovtedy nikto nepoznal. Debutant pritom nebol žiadny mladíček - mal už 44 rokov.