Vláda Petra Nečase je v politickém komatu. Je možné, že přežije hlasování o důvěře, je možné, že přežije i několik dalších hlasování. V normálněji fungující demokracii by se ale už dávno samotná vláda i jednotlivé strany vládní koalice ptaly, k čemu je to ještě dobré. Představme si, že Petru Nečasovi se nakonec nějak podaří přesvědčit rebely ve své straně a parlament schválí těsnou většinou daňový balíček. Legitimita takového zákona bude po všech kontroverzích, které ho dosud obklopovaly, nulová. Odpor veřejnosti vůči vládě, jakož i vůči koaličním stranám, dál vzroste.

Víkendový kongres Občanské demokratické strany nepřinesl skutečnou změnu, protože vzhledem k poměrům ve straně ani nemohl. ODS, zdá se, už překročila hranici, za níž se pud politické sebezáchovy přestává projevovat racionálními opatřeními proti zrychlujícímu se pádu. Místo nich nastupuje vzájemné obviňování uvnitř strany, útoky na koaliční partnery, či dokonce lamentování nad nepochopením ze strany voličů.

Úspěch Komunistické strany Čech a Moravy v krajských a prvním kole senátních voleb spustil hotovou lavinu apokalyptického lamentování v části médií. Máme se prý pomalu připravit na celostátní vládu komunistů. Možná je namístě špetka realismu. Tak především, KSČM sice v krajích posílila a posílí i v Senátu, ale její celkové zisky nijak dramaticky nevybočují z toho, co už po roce 1989 několikrát předvedla, když dvě největší strany, ODS a ČSSD, voliče znechutily svojí politikou. KSČM dosáhla skvělého výsledku například v roce 2000, v poločase opoziční smlouvy.

Po téměř třiadvaceti letech budování demokracie, coby jen jakési odmocniny trhu, kdy byl stát chápán jako přítěž svobodné společnosti, máme stát, který je v mnoha ohledech nebezpečím pro společnost.

V poslední době se v reakci na neutěšené politické poměry roztrhl pytel s návrhy na změnu ústavních a volebních pravidel.

Pro vypálení sedmi plastových kuliček z airsoftové pistole na prezidenta Václava Klase v Chrastavě se okamžitě ujalo označení „atentát“, ačkoliv ve skutečnosti bizarní čin Pavla Vondrouše, pokud jde o Klause, není o nic víc atentátem, než byl údajně ten sarajevský v roce 1997.

V divoké vřavě, kterou čeští sociální demokraté svou nacionálně socialistickou plakátovou kampaní rozproudili kolem zákona o částečné restituci a postupné finanční odluce církví od státu, nemá věcná a rozumná argumentace nejmenší naději. Socdemokraté poškozeni úplatkářskou aférou svého hejtmana Davida Ratha a z nedostatku volitelného programu – těžko slibovat natož prosazovat další výhody sociálního státu v ekonomické recesi – vsadili na české ahistorické protiřímské zaujetí. Nepochybně jejich manažeři uvažovali: jsme v recesi a církev chce peníze, a vyčíslili si, že je 80 procent populace proti. A tak na plakátě chamtivá ruka preláta s briliantovým prstenem přijímá 134 restitučních miliard. To bude v převážně světském prostředí českých zemí bomba.

Na adresu kancléřky Angely Merkelové se v posledních měsících valí kritika ze všech stran, a to zejména proto, že odmítá přistoupit na společné evropské dluhopisy.

V zemi prolezlé korupcí, za kterou není téměř nikdo trestán, je kauza Rath chápána jako možný bod obratu.

Není překvapující, že současný prezident Václav Klaus podpořil prezidentskou kandidaturu bývalého premiéra za sociální demokracii Miloše Zemana. Klausova podpora má svoji logiku nejen jako symbolické vrácení podpory, kterou Klausovi poskytl Zeman, ale i z hlediska historie. Klaus si je vědom, že éru transformace politicky zaštítili tři „velikáni“: Václav Havel, Miloš Zeman a on.