Skoro každé volby se v posledních letech zdají být osudové. Jako kdyby v nich šlo o všechno. Jako by měly být poslední. Slýcháme silná slova o bytí a nebytí národa. I teď, na Slovensku.

Absence doktrinářské ideologie není totéž jako absence idejí, natož politického programu. Politik v čele vlády by měl být lídr. Měl by vést, ne následovat nerealistické představy a sny svého lidu.

U Pirátů, v ministraně české vládní koalice, se odehrál miniskandál. Na návrh místopředsedy vlády Ivana Bartoše vyloučili Piráti ze svého vedení aktivistku Janu Michailidu.

Minulý týden televize CNN uspořádala diskuzní večer s Donaldem Trumpem, na který do auditoria pozvala jen jeho příznivce. Takzvaný Town Hall Meeting ozřejmil dilema, v němž se instituce hlavního proudu nyní nacházejí.

V amerických republikánských primárkách v roce 2016 těžil Donald Trump z fragmentace elektorátu. Něco podobného se může stát letos a také příští rok.

Zvýhodnění amerických černochů a Hispánců při přijímacím řízení na vysoké školy bylo postupně zavedeno od šedesátých let. Soud je správně zakázal.

Summit skončil, jak musel: Zelenskyj nedostal úplně jasný plán členství v Alianci, ale jeho diplomatický a politický tlak přinesl příslib více zbraní pro úspěšnou obranu své země.

Uprostřed informací o válce na Ukrajině, summitu NATO a dalším obvinění Donalda Trumpa poněkud zanikla zásadní zpráva, že městu Vídeň došla trpělivost se sdílenými elektrickými koloběžkami.

Mám vytipováno několik spisovatelů, jejichž svazky dlouhodobě sleduji v regálech knihkupectvích různých světových metropolí – v Londýně, Washingtonu, Bruselu, New Yorku, Paříži či Římě. Je to takový trochu světácký koníček. V posledním desetiletí znatelně ubylo Milana Kundery.

Odešel člověk, který stál pri pádu komunismu. Smrt Michaila Gorbačova tento týden ve věku 91 let ilustruje politickou teorii relativity lépe než jakýkoliv jiný příklad z nedávné doby.