Nový rok o slepičí krok, pomalu, nenápadně a optimisticky postupuje kupředu se stoupajícím sluncem na horizontu, a tak je téměř jisté, že noci bude ubývat a světla přibývat. Horší je to o lednovou/ledovou náladu.

Nejdříve trochu sebezpytování. Docela dlouho jsem Ruda Dzurka považoval za svého romského kamaráda, za romského umělce a sebe za tolerantního gádže. Dnes už vím, že i v mém postoji byl kus takzvaného romského problému. Ve mně – ne v něm.

Nejhorší nemoci nejsou nemoci těla, nýbrž ducha, a nejnebezpečnější z postižených nejsou za zámky blázinců, protože vypadají normálně, ba velmi sympaticky a inteligentně. Většinou dosáhli značného úspěchu v umění nebo v nějakém humanitním oboru a mají osobní kouzlo, umí mluvit a tak na výsluní mediálního zájmu hovoří ex cathedra o morálce, filosofii, náboženství, společnosti, ekonomii a politice, jako by nevěděli, že lidské vědění je omezené.

O co vlastně jde v divokém sporu o internet? Je tento největší vynález lidstva od Guttenbergovy tiskařské revoluce dnešními pokusy o regulaci (cenzuru) mezinárodní dohodou (ACTA) ohrožen ve své existenci?

Nikdy bych nevěřil, že se opět vrátí. Oni, místodržitelé nehybné moci, historičtí deterministé a budovatelé z povolání, kteří nás už kdysi v jiném světě tolik natrápili. „Budují novou identitu a pašují dějinami své kolektivní já, vtlačují se do ní, ztotožňují ji s tím, co už mají – status quo – a tvrdí tautologicky, co nejsme my, to neexistuje, ba co hůř, ani být nesmí a nebude.“ Takhle to o nich kdysi napsal nedávno zesnulý básník a můj dávný mentor, učitel a kolega, Jiří Gruša.

Ozval se kolega s nápadem, abych napsal něco o kultuře staroslavného města Prahy. Kultura? Zabzučelo mi v hlavě. Cožpak máme dnes nějakou kulturu?

Od januára 2011 sme vyspovedali 49 zaujímavých osobností politického, spoločenského a kultúrneho života Slovenska. Zaujímali sme sa o to, čo najradšej robia, keď nerobia, aké sú ich drobné životné radosti, cnosti a neresti. Tak si to zrekapitulujme.

Tak je to konečně tady, poslední (nikoli nejposlednější) summit cestu k fiskální unii eurozóny (Anglie nepodepsala) přísně narýsoval! Disciplinu předevšími i kdyby vedla k eurogeddonu! Automatické sankce za přestupky vůči maastrichtským pravidlům, kontrola státních rozpočtů z centra Unie (teď už Frankfurt), ústavní pojistky, sjednocení daní a výdajů. První krok k Fiskalunionu. Za německý požadavek sine qua non, aby se nemyslitelné mohlo stát myslitelným a Německo smělo přispívat do společné neústavní kasy. Chudáci Němci, bylo jim slíbeno, že se tak nikdy nestane, na rozdíl od Švédska nesměli ani hlasovat, a teď jim politici vnucují názor, že euro, unie i společný trh tvoří nerozbornou jednotu společné Evropy i Německa, kterou oni musí zachránit. Chtěli být dobrými Evropany a teď mají to, co popsal trefně lidový tisk: Deutschland, Deutschland, zahl´ fur alles…

Svět obchází přízrak recese, a tak se ekonomové, bankéři, politici i komentátoři všech médií přou o to, kdo za to může a jak z toho ven. Ponechme stranou levicové ideology spiklenecké historie, kteří už od slavného manifestu Karla Marxe viní za všechno zlo ďábelský, neomezený instinkt vlastnit, mýtický kapitalismus, plutokracii světa, jež všechny ožebračuje, jak věřil Lenin i Hitler.

Staronová vláda EU je velmi výkonná: po irské, portugalské, španělské (ta to vzdala předem), slovenské a řecké, zlikvidovala teď i vládu italskou.