Nezdá se vám někdy, že se svět zbláznil? Kdykoli kliknu na nějakou internetovou stránku novin, nestačím se divit.

Narodil sa chlapec s menom George, ktorý sa má stať britským kráľom. Pozornosť, akú médiá venujú synovi Williama a Kate, je dôkazom, aký je pre Britov kráľovský rod dôležitý.

Ani studený vítr pod šedou potrhanou oblohou a nadcházející pohřeb slavné premiérky nemohl zkazit radostnou náladu v knihkupectvích i na knižním veletoči.

Ceremoniální pohřební průvod pod šedou větrnou oblohou s ostatky slavné premiérky se pomalu, slavnostně a za občasného potlesku přihlížejících ubíral k svatopavelské katedrále a navzdory oficiálnímu smutku, tak jako kdysi při pohřebu Winstona Churchilla, jejího slavného předchůdce, lidé slavili majestát a slávu Velké Británie.

Média potřebují senzaci, musí nejen informovat a analyzovat, ale také bavit. A tak se na sjezd sociálních demokratů sjeli novináři se slastným očekáváním, jak se zachová nový prezident, téměř otec zakladatel.

Poměrně razantní volební vítězství německé kancléřky Angely Merkelové bude jednou možná po rozpadu eurozóny považovat budoucí historik za tragický milník na cestě ke zkáze.

Tak je to na stole. Evropská komise přijala léta připravovaný plán viceprezidentky unie Vivien Redingové na rovnější zastoupení žen (40 procent) ve vedení a správních radách podniků.

Je to už patnáct let, co si Václav Havel povšiml blbé české nálady, a to tenkrát běžela ekonomika na plné obrátky a po více než desetiletí se materiálně dařilo rok od roku lépe.

Je to probuzení z naivní čtyřicetileté víry, že jsou Kontinentálci rozumní pragmatici a realisté, napsal jeden komentátor. Byla to strana konzervativců, která usilovala od šedesátých let o vstup do Evropského hospodářského trhu, a v roce 1973 se jí to po odchodu generála de Gaulla, jenž přihlášku „anglických hokynářů,“ dvakrát vetoval, podařilo. Angličané pevně věřili, že vstupují do prostoru svobodnějšího obchodu, úspěšné bezcelní zóny a spolupráce suverénních národů. Proto se také angličtí socialisté až do maastrichtské unijní smlouvy proti takovému „kapitalistickému spolku“ ostře vyhraňovali.

Podivuhodné monumentální svědectví, Bůh a člověk hledající smysl, zdánlivě jen pouhých sedmdesát stránek dialogu o víře a psychoterapii, o spáse a psychickém uzdravení, o Církvi a židech po šoa, o bibli a racionalitě mezi vídeňským psychiatrem Viktorem Franklem a izraelským religionistou Pinchasem Lapidem. Dvouhlas tazatelů naznačuje životní prostor lidské naděje, jde o postoj, o čin a nikoli o řeckou symetrii buď a nebo. Můžeme jen tušit, proč tahle zneklidňující knížka čekala dvacet let na vydání.