Je to už patnáct let, co si Václav Havel povšiml blbé české nálady, a to tenkrát běžela ekonomika na plné obrátky a po více než desetiletí se materiálně dařilo rok od roku lépe.

Prezidentské volby v České republice patrně vyhraje Karel Schwarzenberg. Jeví se jako větší demokrat než Miloš Zeman a kromě jiného slibuje ukončit husitsky antievropský Klausův experiment, potud je to dobrá zpráva.

„Neříkala sem to?“ prohlásila radostně moje kadeřnice, majitelka salónu a klausovka, „vyhraje Zeman. Už je to jasný.” „Vy by ste volila levičáka?” namítl jsem. „Vy politologisti taky houbelec něčemu rozumíte,” namítla teď ona. „Dyk vlád s Klausem a nekrad. Slušnej, rovnej chlap. Na zkorumpovanou politiku svý partaje se raděj vybod a sám znechuceně odešel a moh´se držet lizu. Nic si nenakrad. A pan prezident ho doporučil!”

Pro vypálení sedmi plastových kuliček z airsoftové pistole na prezidenta Václava Klase v Chrastavě se okamžitě ujalo označení „atentát“, ačkoliv ve skutečnosti bizarní čin Pavla Vondrouše, pokud jde o Klause, není o nic víc atentátem, než byl údajně ten sarajevský v roce 1997.

Svět nikdy nebude dostatečně vděčný třem velkým mužům 20. století, kteří porazili komunismus. Ano, ten neuchopitelný triumvirát lidského ducha zná v naší civilizaci snad každý – politik, papež a pisatel, prezident Ronald Reagan, Jan Pavel II. a Alexandr Solženicyn. Avšak za nimi v rozmazané dálce se skrývá ještě jeden vítěz, ještě jedna poněkud nezřetelná osoba, postava beze jména a bez tváře: mudžahedín.

Václav Havel ve svém světském kázání na pražském Fóru 2000 v dávno odsvěceném pražském Kostele sv. Anny opět s celou svou uměleckou představivostí dštil oheň a síru na náš nedokonalý svět. Shrnuji: město dnes dusí ohavný, chaotický prstenec skladišť, hypermarktů, parkovišť, kanceláří, souborů osamělých vilek, otřesná periférie, která s jakousi ďábelskou materialistickou energií neustále expanduje; město se už z výšky podobá metastázujícímu nádoru, jenž požírá a devastuje okolní přírodu. Jde o svět nabobtnalého sebevědomí a pýchy developerů, kteří měří všechno okamžitým ziskem a nectí dílo přírody a předků. Je jím také ekonomický fetiš naší civilizace a prokletá neviditelná ruka trhu: „Co způsobuje růst a růst růstu a růst růstu růstu, včetně růstu takových aglomerací. Naše globální ateistická civilizace pýchy a konzumu se řítí do pekel.

Je to jeden z mála ľudí, ktorý si aj dnes stojí za svojím písaným a tiež hovoreným slovom. Celý život sú mu vlastné „neodškriepiteľné morálne postoje, noblesné európske myslenie, pokorné vlastenectvo a kresťanstvo“, ako o ňom povedal jeho priateľ Pavel Tigrid.

„Název festivalu Jeden svět není pouhým odkazem k civilizačnímu, kulturnímu a duchovnímu prostředí, v němž žijeme, ke vzájemné provázanosti jeho součástí... Je rovněž varováním, že jiný svět k dispozici nemáme a nikdy mít nebudeme,“ povedal v Prahe o festivale Jeden svět Václav Havel.

Keď pred tridsiatimi rokmi vtedajší riaditeľ banskobystrickej opery Jaroslav Blaho prišiel s myšlienkou obohatiť rozbehnutý činoherný festival Zámocké hry zvolenské o operný žáner, azda netušil, že položil základy podujatiu v slovenských reáliách na dlhé roky výnimočnému.