V posledních letech došlo ke značnému nárůstu nenávisti. Tím nemyslíme, že by lidé nutně začali více nenávidět; je to míněno v tom smyslu, v jakém se hovoří o akciích: kurz nenávisti stoupá.

Po úspěchu svého filmu Generace singles o problémech, s nimiž se potýkají lidé žijící sami, se dokumentaristka Jana Počtová zaměřila na další celospolečenské téma 21. století.

Andrej Šuba patrí ku kmeňovým spolupracovníkom .týždňa, píše o klasickej hudbe, je redaktorom Hudobného života, učí teóriu a dejiny na Pedagogickej fakulte, hosťuje aj na Katedre muzikológie FiF UK.

Vysedáva v chladničke. V malých mištičkách sa pekne chladí, čaká na svoju príležitosť. Potom ho vyberú starostlivé ruky, možno vyklopia, možno nie, navrch naukladajú ovocie, niekedy pridajú šľahačku. Všetci si to pamätáme. Nie každý puding však vyzerá takto.

Najlepšia vec v Mníchove, ktorú treba odkopírovať, je život okolo rieky, v tomto prípade rieky Isar.

Sú rôzne zoznamy kultových a „must see“ filmov, ktoré nechcú vidieť iba totálni ignoranti. Všetci ich adorujú, vyzdvihujú, ale my sme ich ledva dopozerali do konca. Ak sme vôbec dopozerali. Najodvážnejší vedia priznať, že ich vôbec nevideli!

Nový film národní firmy Svěrák a Svěrák (otec je autorem literární předlohy) Po strništi bos byl přijat obvyklou kritikou spíše s chladem, tu i s pohrdáním. Dalo se to předpokládat, protože opravdu nejde o film, který by způsoboval zástavu srdce či halucinační stavy.

Český filmový režisér Jan Svěrák má vo svojich hraných projektoch vždy na poste scenáristu zas „iba“ Svěráka. Niekedy je to on sám, inokedy ide o otca Zdeňka. Tentoraz je to pomiešané.

Náš komentátor a stálý spolupracovník Jiří Sezemský publikoval článek, který ostře polemizuje s převládajícím duchem relativizace komunismu, který poněkud paradoxně straší v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

Stojíme pred obrazom, na ktorom najprv vidíme hory, lesné cestičky, morské vlny. No po chvíli zisťujeme, že tam, kde sa okraj jedného objektu končí, začína sa nový, celkom iný príbeh.