moskva byla smutný satelit na okraji Evropy, žhnoucí vyhasínajícími uhlíky sovětského impéria. A pak se v jednadvacátém století něco stalo – peníze. Ještě nikdy nepřiteklo za tak krátkou dobu tolik peněz na tak malý prostor. Planetární systém se proměnil. Soustředné kruhy nad městem začaly zářit novými mrakodrapy, neony a limuzínami Maybach spěchajícími po silnicích a roztáčely se zběsilým, hypnotickým tempem jak kolotoče na pouti. Z Rusů se stala nová smetánka, ti nejbohatší, nejenergičtější a nejnebezpečnější. Měli nejvíc ropy, nejkrásnější ženy, nejlepší párty.
Dřív byli ochotni prodat cokoli, dnes jsou ochotní koupit cokoli – fotbalové kluby v Londýně a baseballové kluby v New Yorku, sbírky umění, anglické noviny a evropské energetické společnosti. Nikdo jim nerozuměl. Byli živočišní i sofistikovaní, naivní i prohnaní zároveň. Smysl dávali jen v Moskvě, městě žijícím zrychleně a měnícím se tak rychle, že to drtí veškerý pocit reálnosti, městě, kde se z chlapců v mžiku stávají miliardáři.
„ Televize jsou jedinou silou, s níž je možné Rusko sjednotit, držet pohromadě a vládnout mu.“
Sloganem města byla „performance“. Byl to svět, kde se z gangsterů stávají umělci, zlatokopové citují Puškina, Hells Angels halucinují, že jsou světci. Rusko zažilo takové procesí měnících se světů – od komunismu přes perestrojku, šokovou terapii, bídu, oligarchii a mafiánský stát až k pohádkovému bohatství – že jeho noví hrdinové získali pocit, že život je jedna velká zářivá maškaráda, v níž jsou všechny role, postavení a názory zaměnitelné. „Chci si vyzkoušet každou osobnost, která kdy na světě existovala,“ říkával mi Vladik Mamyšev-Monroe. Na párty, kde býval stejně nezbytným hostem jako magnáti a supermodelky, přicházel oblečený jako Gorbačov, fakír, Tutanchamon anebo ruský prezident.
Když jsem poprvé přistál v Moskvě, považoval jsem tyto nekonečné transformace za projevy země, která si v opojení ze svobody zkouší různé kostýmy a posouvá hranice osobnosti co nejblíže k tomu, co prezidentův vezír později nazval jako „výšiny stvoření“. Až po letech jsem začal v těchto mutacích spatřovat nikoli svobodu, ale formy deliria, v němž strašidelné loutky a půlnoční mystici přesvědčili sami sebe, že jsou téměř skuteční a pochodují vstříc tomu, co prezidentův vezír později nazval „pátou světovou válkou, první nelineární válkou všech proti všem“. Ale to předbíhám.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.