Paříž v zázračném roce Opice

studovat a nezkusit si nějakou okupační stávku, to by snad nestálo za tu námahu. Na univerzitách se ostatně protestuje i teď, záminkou je obava, že prezident Macron chce zavést na některé vysoké školy přijímačky. Hurá proto na barikády! Jako v květnu 1968! 

Od květnových událostí v Paříži ubíhá právě padesát let. To je dost dlouho, aby se vyměnila populace, ale není to dost dlouho na to, aby zmizely obrazy a jejich působivost. Události roku 1968 byly neobyčejně „telegenické“, obrazotvorné, zvláště pak ty, které se odehrávaly v Paříži, nejfotogeničtějším městě Evropy. Studentští vůdci, nejen Dan Cohn-Bendit nebo Alain Krivine, vypadali atraktivně, byli mladí a tvářili se tak báječně provokativně a sebevědomě, že to musí uznat i reakcionář: a francouzské holky nikdy nevypadají špatně. Byla to zřejmě první revoluce, která se odehrávala v přítomném okamžiku a před očima televizních diváků. Snad i díky tomu to opravdová revoluce nebyla, protože se až na výjimky nezvrhla v násilí a hlavně – ona nechtěla být násilná. Chtěla zatřást systémem, možná ho někteří chtěli i povalit, ale spíš by to byl vedlejší produkt představy, že se musí něco změnit. A ten byl nejspíš oprávněný. Ten je oprávněný vlastně vždy, teprve až později se pozná, že nejlepší je změna, díky níž se nic měnit nemusí.

francie se nudí

Ještě na začátku května 1968 má Francie proti západnímu Německu, Spojeným státům, Velké Británii či Itálii zpoždění. Ještě tu nedochází k masovým demonstracím, při nichž poskakující mladíci skandují poněkud idiotsky „Ho-Ho-Ho-Či-Min“. Ještě nelítají dlažební kostky jako v březnu v Římě a v Londýně, desetitisíce lidí ještě netáhnou na hlavní město, jako se předtím už dělo ve Washingtonu. Protesty proti válce ve Vietnamu tu nemají sílu jako jinde na Západě, neboť prezident de Gaulle vždy dával najevo, že není pohůnkem Spojených států a s jejich politikou ve Vietnamu nemá nic společného. Kromě toho si Francouzi dobře pamatovali, co pro ně znamenala válka v Indočíně, a možná Američanům i Vietnamcům tu šlamastyku trochu přáli. V každém případě onen mohutný západní mobilizační stimul Vietnamu ve Francii neplatil. 

V březnu vychází v Le Mondu slavný článek Francie se nudí, v němž autor Pierre Viansson Ponté napsal, že zatímco mládež jinde ve světě se bouří a demonstruje, „francouzští studenti mají starosti, jestli děvčata na škole v Nanterre a v Antony budou mít neomezený přístup do chlapeckých ložnic“. Jedna fotografie Henriho Cartier-Bressona zachycuje atmosféru této nudící se blaženosti: krásná dívka s ještě krásnějšíma nahýma nohama sedí u stolku na bulváru Saint-Germain-des-Prés a čte si noviny. Vedle ní sedící měštka v klobouku ji úkosem pozoruje a jistě závidí tu úžasnou nudu. Francie je krásná a užívá si. Zanedlouho se to změní a i tato ulice se promění v bitevní pole.

Nudící se sud prachu vybuchl ve čtvrtek 2. května. Záminkou bylo přenesení disciplinárního řízení se skupinou osmi studentů z filozofické fakulty v Nanterre (předměstí Paříže) na půdu Sorbonny. Mladíci patřili k radikálním studentským aktivistům, kteří od předchozího roku „narušovali“ chod univerzity, provokovali „dobré mravy“ a vyvolávali „mobilizační proces“ – oblíbený pojem „nové levice“, k níž se hlásili. Byl mezi nimi i příští vůdce událostí Daniel Cohn-Bendit, který se v lednu proslavil polemikou s tehdejším ministrem mládeže a sportu Françoisem Missoffem: vytkl mu, že se ve zprávě o stavu mladých lidí ve Francii vůbec nevěnoval sexuálním otázkám. Pan ministr byl ze staré školy a studentovi odpověděl, ať si jde raději zaplavat do nového univerzitního bazénu. Roztržka mezi starými a mladými nemohla být větší. Takhle s mladými nikdo mluvit nesmí!

barikády pro zábavu

Příští týden se potyčky mezi studenty a policisty v okolí Sorbonny stupňovaly. První fáze vyvrcholila v noci z pátku 10. na sobotu 11. května takzvanou „nocí barikád“. Sorbonna, jejíž mohutné sloupy před vchodem jsou polepeny plakáty s Leninem a Mao Ce-tungem a na zdi je nápis „Kristus by byl revolucionář“, je uzavřena. Na univerzitním nádvoří doutnají zbytky spálených lavic vytažených z poslucháren. Studenti tedy obsazují část Latinské čtvrti a stavějí barikády. Ne proto, že by jim hrozil útok, ale proto, že je to zábavné, krásné a dobrodružné.