Československý sen I.

byl to sen natolik omamný, že pro něj lidé umírali ve dvou světových válkách, v nacistických i komunistických koncentrácích a na popravištích. Sen, který se, bohužel, nikdy nestal skutečností.  

Sto let po roce 1918 je původní území Československa rozděleno mezi tři etnicky definované státy bez úplné a pravdivé paměti. Jaký smysl tedy, a jakou přidanou hodnotu mělo rozbití stovkami let budovaného a do začátku první světové války rychle se demokratizujícího rakousko-uherského mnohonárodního soustátí ve střední Evropě s příkladně fungujícím jednotným hospodářským, právním a dopravním systémem? 

Elity moderní českojazyčné společnosti, vyrostlé v reakci na průmyslovou revoluci, odmítly vnímat historii jako souvislý příběh. Generace „buditelů“ vytvořila účelový narativ dějin jednoho etnika, předstírající jednotu českého jazyka a celého území historického Českého království. Ikonickým dílem této nepřesnosti se stala monumentální práce Františka Palackého Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Národní „křisitelé“, „buditelé“ či „obrozenci“ tak vymezili život českého národního společenství úzce a převážně kulturně, jako obranu domnělých „historických práv“ a jazykové výlučnosti, aniž by kdy definovali a diskutovali odlišný souhrn moderních hodnot pro budoucnost. Takový přístup měl ovšem zásadní slabinu – vědomě vylučoval kontext regionu, jehož základním smyslem po řadu století bylo právě soužití různojazyčných etnik a kultur v jednom státě. 

České politické sebevnímání se v devatenáctém století etablovalo náhle a pod vnějším tlakem nově sjednocovaného němectví. Historicky budovaná regionalita Rakouska-Uherska přestala být v soutěži s jazykově definovanou sebestředností v českém prostředí vnímána jako hodnota a výhoda obecného civilizačního a demokratizačního rozvoje. Důsledkem bylo razantní zúžení prostoru výměny informací a vzájemného poznání, které tak od samého počátku a na mnoho generací oslabilo českou společenskou diskuzi i politiku. Vyjednávání a kompromis byly s ohledem na exaltovanost českých poměrů a momentální strnulost vídeňského establishmentu vyloučeny. Kultura mezitím přestala být výsostným prostorem vzdělanců a stala se v celé Evropě úzkým nástrojem masové politiky „národních zájmů“ – a tím nutně i konfrontace s jinými. Zbývalo už jen čekání na konflikt.

„Interpretovat Mnichovskou dohodu pouze jako ,zradu Západu‘ je nepřesné a nepoctivé. “

Nikdo nemohl předpokládat, že rakousko-srbská válka z léta 1914 přeroste do zcela nového globálního fenoménu, konfliktu zestátněných ekonomik, celonárodních mobilizací, totální centralizace moci do rukou exekutivy a všemocné nenávistné propagandy. Válka změnila všechno. Mír roku 1918 ale ani v nejmenším nepřinesl zklidnění a stal se jen pokračováním války jinými prostředky. Poražení shodně vnímali mírové podmínky jako navýsost nespravedlivé a vítězové neudělali nic pro obnovu hospodářské a sociální stability na kontinentě. Monarchistické režimy v Rusku, Německu i Rakousko-Uhersku se pod tíhou porážky zhroutily. Nenahradila je parlamentní demokracie, ale v Rusku, Polsku, Německu a Maďarsku jen další násilné konflikty, ekonomický propad a autoritářské režimy – a nic z toho nebylo ve prospěch rozvoje demokracie a míru. 

vymyšlený stát

Koncept československé státnosti vznikl v době války jako intelektuální konstrukt malé skupinky exulantů – z politiků v ní byli pouze dva poslanci – a co bylo horší, bez pro okolní svět předvídatelného a stabilního politicky pozitivního obsahu. Byl to koncept ne-národní, nediskutovaný společností, stvořený a prosazený shora, ve specifické chvíli světové krize. Teprve na Štědrý den 1915 napsal Milan Rastislav Štefánik francouzskému premiérovi Briandovi: „Deset milionů Slovanů, obývajících severní oblasti Rakousko-Uherska, obrátilo se provoláním o pomoc k dohodovým mocnostem, přejíce si svého osvobození politického a hospodářského.“ (Doložený údaj z té doby je nejvýše osm a půl milionu Čechů, Slováků, Poláků a Rusínů. Vědomé zkreslování informací vůči Dohodovým vládám a novinářům bylo pro Štefánika a především pro Edvarda Beneše v té době běžným a přijatelným postupem).