myšlenka federalizace prostoru střední Evropy, ať už ve formě národnostních kantonů nebo federace nově vznikajících států na území bývalého Rakousko-Uherska měla na konci první světové války jistě šanci. I Masaryk původně uvažoval o decentralizované federalizaci „podle švýcarského vzoru“, s občanskou milicí namísto armády, s minimálními vnitřními hranicemi a sdílenými funkcemi pro fungování soustátí, které by pomohly vyřešit brizantní potenciál etnických vztahů ve střední Evropě. V podstatě mělo jít jen o pokračování pozitivních stránek ústavního rozvoje posledního půlstoletí mocnářství s modernizačním nátěrem republikánství, opsaného účelově z americké ústavy. Je pozoruhodné, že logickou a nejbezpečnější variantu modernizace stávající rakousko-uherské konstituční monarchie prakticky nikdo nebral v potaz. Byli ovšem i myslitelé, jako historik Josef Pekař, kteří, zvláště v českém případě, varovali před překotným příklonem k národnímu státu, ale i tento hlas nakonec zanikl v patetickém jásotu nad „koncem třistaleté poroby“.
existovala alternativa samostatného Československa?
Vznik nových národně definovaných států ve Střední Evropě jeho obavy plně potvrdil. Etnicita, povýšená nad občanský princip a vládu zákona, činí hraniční i vnitřní etnické konflikty nevyhnutelností. Bez hledání společného jmenovatele se v pouhém součtu etnicit za všech okolností menšina bude cítít ohrožená či nespravedlivě zastoupená. Stejně nevyhnutelným je pak nikdy nekončící pokračování „očisty“ a konfliktu. Stát a jeho společnost už nemohou nadále žít bez představy nepřítele. Konflikt s jakkoliv imaginárním nepřítelem a potřeba očisty „národa“ od odpadlíků a jejich vlivu se stávají státní ideologií, etnickým étosem, nadřazeným vládě zákona. Už samo přijetí konceptu jednoho etnika na jeden stát ve střední Evropě bylo počátkem pozdějších vítězství totalitních ideologií. Jakmile byla totiž jednou přijata etnická čistka jako přijatelný princip, přinášející „klid na práci“ a „historickou spravedlnost“, stala se ze samotného principu čistky na mnoho desetiletí metoda budování státu – a nakonec už nezáleželo na ideologii, použité k jejímu odůvodnění, ale na čistce samotné.
„Politické ludáctví nemělo pozitivní koncepci ani vůči Československu, ani vůči demokratickému pořádku.“
Nejde jen o lamentaci nad rozpadem Československa v roce 1938-39. Neochota pomoci židovským Čechoslovákům, tedy českým a slovenským Židům po Mnichovu a v době války, genocidní formy vyhnání a odsunu českých Němců, etnické inženýrství osidlování pohraničí a kupování hlasů po roce 1945, nedemokratičnost celé Třetí republiky s její cenzurou, stovkami popravených a tisíci odvlečených jen připravovaly společnost na bičování třídní nenávisti a antisemitismus komunistických čistek a procesů padesátých let. Stejně lze popsat polské antisemitské štvanice čtyřicátých i šedesátých let, rozpad Československa i Jugoslávie v letech devadesátých, a pochopit nakonec i kořeny iredentismu současného maďarského premiéra Viktora Orbána, toužícího po obnovení společné maďarsko-polské hranice, stejně jako propagandu Jobbiku, druhé nejsilnější politické strany Maďarska, která sto let po konci první světové války – a bez ohledu na mezitím definované mezinárodní právo a dohody o nezměnitelnosti státních hranic v Evropě – otevřeně požaduje likvidaci samostatného Slovenska.