děkuji, že jste si našli čas přečíst můj vzkaz. Není určen pouze mým americkým spoluobčanům, ale možná ještě naléhavěji mým přátelům a posluchačům po celém světě, všude.

Pro ty z vás, kteří sledovali setkání prezidenta a viceprezidenta Spojených států s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, chci jasně vyjádřit postoj, který zastávám já a mnoho dalších Američanů. Jsme zděšeni. Jsme zděšeni, protože cítíme, že jsme svědky toho, jak se vedení naší země odvrací od podpory svobody. Nejbezprostředněji mám na mysli svobodu ukrajinských občanů mít svůj vlastní suverénní stát. Stejně tak si ceníme sdíleného odkazu této svobody s našimi spojenci v evropských demokraciích na západ od Ukrajiny. A dále: jsme solidární s věcí svobody pro všechny, všude. To se nezměnilo a pro nás se to nezmění.

Je zvláštní cítit potřebu toto napsat, protože bychom mohli považovat naši solidaritu za samozřejmost, za něco univerzálního. Přesto se v době jako je tato objevuje otázka, zda je to skutečně tak. Zdůrazňuji proto tuto solidaritu a říkám jako Američan: Má víra je otřesena, protože odvrácení se od svobody v současném vedení je krokem k tyranii. Tato prezidentská administrativa nemluví za mě ani za mnoho dalších Američanů.

Univerzální pravdy stále platí. Můžeme se jich dovolávat skrze náš společný boj s demokratickými spojenci proti tyranii; můžeme se odvolat na ideály osvícenství; můžeme ukázat na hlubší, instinktivní přesvědčení; můžeme se obrátit na písmo; můžeme se podívat na vývoj samotné historie. Existuje důvod, proč tyto univerzální pravdy přetrvávají. Přetrvávají, protože všichni chceme totéž. Chceme harmonii se svými bližními a nechceme trpět. Stejně tak si přejeme, aby naši bližní netrpěli, aby mezi námi všemi mohl panovat soulad. Tento kategorický imperativ se může zdát příliš zřejmý, než aby bylo nutné jej číst, a omlouvám se, pokud jsem nucen uchýlit se k takovým banalitám.

Musím však vydat svědectví, sám za sebe i za podobně smýšlející Američany. Utrpení není pouze důsledkem tyranie a útlaku. Je to také důsledek zanedbávání a opuštění. Jsme zděšeni neetickým zrušením pomoci USAID touto administrativou a její surreálním a odporným fantazijním propagandistickým vyjadřováním tváří v tvář humanitární tragédii ve válkou zničené Gaze.

Slova a činy současné administrativy zkrátka nemluví za mě ani za podobně smýšlející Američany a my je silně a jednoznačně odsuzujeme.

Dovolte mi stručně potvrdit, kdo a co za mě naopak mluví, v této rozpolcené době i kdykoliv v budoucnu. Jsem hudebník a mnoho mých hrdinů jsou američtí hudebníci: improvizátoři, skladatelé a virtuózové jako Wayne Shorter, Miles Davis, John Coltrane, McCoy Tyner, Charlie Parker, Ella Fitzgerald, Bud Powell, Thelonious Monk, Billie Holiday, Duke Ellington, Louis Armstrong a mnoho dalších. Pokud bychom hledali politický ekvivalent v jejich hudbě, mohli bychom zmínit demokracii – a do jisté míry bychom měli pravdu – ale mohli bychom zmínit také anarchii v tom nejlepším smyslu slova. Hudba je bezpečný prostor, kde je sebevyjádření maximalizováno a kde výměna zdánlivě nesourodých myšlenek může vést k většímu celku. Výsledkem takové výměny může být mnoho věcí: uzdravení, vykoupení, osvícení a dokonce extáze.

Nejen hudba, ale i životy těchto amerických mužů a žen ke mně promlouvají a mluví za mě: způsob, jakým se nesli s tichou inteligencí, grácií a elegancí, s kvalitou a důstojností – vše, co současnému americkému vedení chybí. Důvod, proč tyto vzory zmiňuji, je, abych připomněl sobě i vám, čtenářům, lepší Ameriku, než jakou nyní vidíme. Stále tam je. Tito američtí černošští  hudebníci mě inspirují, protože sami překonali útlak: tvořili navzdory rasismu, který je obklopoval – ráně, z níž se naše země stále musí uzdravit.

Jsou to také velcí umělci, kteří mě formují jako hudebníka. Jejich hudba a příklady životů, které vedli, jsou univerzální – stejně jako další hudebníci a umělci všech směrů z jiných částí světa. Amerika se nikdy ani nepřiblížila dokonalosti svého snu, stejně jako jiné demokracie. Moji hrdinové jsou však rozmanití, rozprostření napříč časem a místem: Beethoven, Dostojevskij, Camus, Thomas Mann, Orwell, Šostakovič... seznam by byl příliš dlouhý. Univerzální pravda přetrvává.

Nebo James Baldwin, americký spisovatel, který také žil část života v Evropě, stejně jako nyní já. Na závěr zde uvádím dva jeho postřehy z posmrtně vydané knihy Nothing Personal. První by mohl být přímým hodnocením současné administrativy. Nic nového pod sluncem, dalo by se říci. O Americe Baldwin poznamenává:

„Relevantní pravda je, že zemi osídlil zoufalý, rozdělený a dravý dav lidí, kteří byli odhodláni zapomenout na svou minulost a odhodláni vydělat peníze.“

Druhý je vyjádřením naděje, kterou vždy potřebujeme, zvláště nyní. Baldwin byl jedním z našich nekompromisně pronikavých realistů, ale nikdy neztratil naději:

„Vždycky jsem cítil, že lidskou bytost může zachránit jen jiná lidská bytost. Vím, že si často nepomáháme. Ale také vím, že se nám to někdy podaří.“