vzpomínám si, jak jsem se koncem 90. let ve Spojených státech účastnil veřejných diskusí a debat o rozšiřování NATO. Americké veřejné mínění, pokud vůbec existovalo, bylo mírně skeptické, čehož využívali takzvaní zahraničně političtí realisté kissingerovského střihu, kteří varovali před zbytečným provokováním tehdy ještě docela tvrdě spícího ruského medvěda.

Naštěstí svou neprosadili a mně ještě občas i dnes zalije studený pot z myšlenky, co by se stalo, kdyby se jim podařilo debatu vyhrát a státy střední a východní Evropy by v NATO nebyly. Argumenty o chlácholení Rusů jsou liché. Naším zájmem bylo a je především institučně zajistit naši bezpečnost. Samozřejmě, že se to Putinovi a jeho lidem nelíbí. Samozřejmě, že se teď snaží pro domácí publikum vykreslit Čechy jako loutky Spojených států a NATO, ale na tom, co říká a co si myslí Putin, z pohledu z Prahy, Bratislavy, Varšavy či Vilniusu moc nezáleží. 

 Rusko je větší a silnější stát než Česko, ale to z hlediska reálné moci má v současné konstelaci význam jen v případě otevřeného vojenského konfliktu mezi oběma zeměmi, a ten navzdory ustrašeným reakcím části české veřejnosti a velkohubým prohlášením některých ruských šovinistů nehrozí.