ve zmíněné pasáži filmu vede konzervativní senátor Iselin u snídaně řeč s manželkou o tom, kolik komunistů v Pentagonu vlastně je. Oba se při pohledu na kečup značky Heinz 57 sjednotí na čísle padesát sedm. Zdá se mi, že dnes jsme na tom trochu podobně.

Dříve jsme měli jen komunitu gayů a lesbiček. Pak přibyli bisexuálové a transsexuálové a dostali jsme se k označení LGBT. Jenže jsou tu ještě takzvaní „queers“ a mnoho dalších, takže se občas setkáte s písmenkovým vláčkem LGBTQIA+. Q sice může znamenat „queer“ (najděte si, prosím, definici na Googlu), ale také „questioning“ , tedy ti, kteří nemají v pohlaví jasno a „tážou“ se. I je „intersex“ a A označuje asexuály. Plus pak znamená, že je zde ještě mnoho dalších písmenek. Tato rozprava se sice vážně vede na mnoha katedrách zaměřených na studia problematiky genderu, pro normálního smrtelníka se však úplně odpoutala od reality. Stala se tak potravou pro politiku, protože ruku na srdce: Může být něco lepšího pro politickou hádku v době sociálních sítí, než pseudoproblém s puncem akademické serióznosti?

Nepsal bych o tom, kdybych minulý týden nemluvil s několika lidmi na různých místech v Česku, vesměs s velmi úspěšnými podnikateli ve středním věku, kteří se do debaty o genderových zatáčkách pustili s velkou negativní emocí. Vyvolala ji srážka s generací dvacátníků, kde jsou témata jako počet pohlaví, případně polyamorie módní.