dušek není problém, Dušek je symptom. Když totiž uděláme krok zpátky, přestaneme se soustředit na jeho osobu a podíváme se na kontext, ve kterém ten blábol zazněl, tak zjistíme pár nepříjemných pravd o stavu společnosti, medicíny a žurnalistiky. Pojďme postupně:
stav společnosti
Žijeme v bezprecedentní době, v informačním věku. Díky ohromnému pokroku vědy a techniky, díky tomu, že jsme online, se na nás valí dennodenně tsunami informací a ani ti nejchytřejší z nás nemají možnost je všechny vstřebat a pochopit. Běžný člověk je tak přehlcený informacemi, že nemá kapacitu na to, pochopit komplexní problémy, a těmi jsou i nemoci a jejich původ a projevy. A tak, když se mu něco děje, hledá vysvětlení, která pochopit dokáže.
A tohle hledání jednoduchých odpovědí na složité otázky žene část společnosti do rukou šarlatánů. Dušek je šarlatán. Charismatický, výřečný, ale pořád šarlatán. A dokud lidi jen nutí k zamyšlení se, k reflektování svých životních hodnot, návratu k přírodě a duševnímu klidu, je všechno v pořádku. Ve chvíli, kdy ale začne lidem za stovky korun prodávat falešnou naději, názory, které jsou přímo v rozporu s vědeckým poznáním, a když dává relevanci jiným obchodníkům s hadím olejem, nebezpečným šarlatánům a dezinformátorům, tak se z toho stává problém.
Potom se totiž aktivně podílí na hloupnutí společnosti a rostoucí nedůvěře ke skutečné, na důkazech založené medicíně. A není to jen medicína. Čím dál víc lidí věří bizarním konspiracím, které jdou proti fyzice, chemii, biologii… A takoví Duškové na tom mají ohromný podíl, protože nahlodávají důvěru i u lidí, kteří jsou jinak docela „normální“.
stav medicíny
Konvenční medicína funguje. Na rozdíl od krystalů, energií nebo homeopatik. Vidíme to dnes a denně. Výsledky medicíny a její pokrok za posledních sto let jsou prakticky na úrovni zázraků. Valná většina nemocí nás dnes neohrožuje na životě, i naprosto šílené úrazy nemusí znamenat konec a umíme transplantovat většinu orgánů včetně srdce. Jakože… wow.
Bohužel je konvenční medicína zároveň tak moc soustředěná na fakta a testy, že zapomíná léčit člověka a léčí jen nemoc. Přitom dávno víme, že psychická pohoda může silně ovlivnit vznik nebo průběh nemoci, že správně podané placebo může mít sílu skutečného léku, jenže jsme tak dlouho tabuizovali psychology a psychiatry, až si lidi začali chodit léčit úzkosti a stresy k mastičkářům a „čarodějkám“.
Což by bylo stále v pohodě – pokud by se tihle šarlatáni věnovali jenom duševní pohodě a zdravému životnímu stylu a neprodávali zároveň se svými službami podobné ezobláboly, jako ten současný Duškův. Chci věřit, že medicína si tenhle svůj limit uvědomí, a příští generace praktiků bude umět navazovat s pacienty vztah, motivovat je a povzbuzovat je. Tak jako to dnes dělají šarlatáni, ke kterým lidé od medicíny utíkají, protože jí jednoduše nerozumí a přijde jim neosobní.
stav žurnalistiky
O tomhle píšu dokola a bohužel ještě dlouho psát budu. Novináři v honbě za čteností rezignovali na službu společnosti. Neuvědomují si nebo schválně ignorují svoji zodpovědnost vůči společnosti. Místo toho, aby se podíleli na rostoucí informovanosti, víří emoce, staví lidi do opozice vůči čemukoliv a komukoliv, a mají ohromný podíl na šíření nesmyslů v informačním prostoru.
Styl novinařiny „tady máte blábol a zaujměte k němu postoj“ je naprosto toxický a budeme hodně překvapeni, kam to v budoucnu povede. Ke každému odborníkovi existuje dnes trouba, kterého si ochotně média pozvou, aby řekl svůj „opačný názor“ a čtenář měl pocit vyváženosti. Výsledkem toho byl například pořad na ČRo, kde spolu diskutovali uznávaný astrofyzik Grygar a provozovatel webu o placaté zemi. Bizár…
A stejně jako se nebudu ptát traktoristy Lojzy z Horní dolní na temnou hmotu ve vesmíru, tak se nebudu ptát herce a ezoterika na původ rakoviny. Víme, jak rakovina vzniká. A ne, není to kvůli tomu, že člověk „nechce žít“. Může člověk zvýšit riziko vzniku? Ano. Znamená to, že každý člověk, u kterého propukla, si za ní sám může? Absolutně ne. Pokud se chtěl o tomhle Strakatý bavit, měl si pozvat onkologa. Výsledek je i jeho profesním selháním.
Čím to zakončit? Asi takovým obecným přáním, abychom nezavrhovali vědu proto, že se nám nelíbí, co nám říká nebo jak to říká (věda totiž funguje bez ohledu na to, co si o ní myslíme). Abychom chápali limity medicíny i limity léčitelů. Abychom se nespokojili s jednoduchou pohádkou namísto složité pravdy.
A abychom si uvědomili, že všichni dohromady tady spolu budeme muset žít. A přijali za to zodpovědnost.
Ak si predplatíte tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.
Tento text ste mohli čítať len vďaka našim predplatiteľom. Pridajte sa k nim a predplaťte si .týždeň.