carla Bley byla jednou z mála žen, které ve světě jazzu ovládaném muži vynikly spíše jako skladatelky než jako zpěvačky. Její jméno nese několik jazzových standardů, například Sing Me Softly Of The Blues, Mother Of The Dead Man, Ida Lupino, Vashkar nebo Ictus. Český hudební publicista Lubomír Dorůžka ve své knize Tvář moderního jazzu (1970) píše v souvislosti s Carlou o její něžné citlivosti a zařazuje ji do jedné řady s protestujícím Archie Sheepem, spirituálním hledačem Johnem Coltranem, lidovým muzikantem Albertem Aylerem a dalšími tvůrci freejazzového hnutí.

Narodila se 11. května 1936 jako Lovella May Borg a k hudbě ji rychle přivedl její otec Emil Borg, učitel klavíru a sbormistr kostelního chóru. Maminka Arline Anderson umřela, když bylo Lovelle osm let. Pro její rodiče byl jazz hudba od samotného ďábla a svoji dceru vychovávali velice přísně, což mělo za následek její útěk ze školy v patnácti.

Jako hudební samouk, který se raději vyhýbal akademickému prostředí, se v sedmnácti letech přestěhovala do New Yorku. Živila se jako prodavačka cigaret a suvenýrů v jazzovém klubu Birdland, kde se setkávala s americkou jazzovou smetánkou. Byl mezi nimi i pianista Paul Bley, za kterého se v roce 1957 provdala a koncertovala s ním pod jménem Karen Borg.

Paul Bley svou ženu povzbuzoval, aby se začala věnovat psaní písní, protože v ní viděl vrozený melodický a tvůrčí talent. První skladby své ženy hrál se svým triem po boku Ornetta Colemana a Dona Cherryho. V roce 1967 se manželé rozešli, ale Carla se rozhodla ponechat si jméno Bley. "Myslím, že to je Paulova zásluha, že jsem pronikla do hudby. Rád šetřil, a když jsme se v roce 1957 vzali, nechával si všechny mé honoráře za komponování. Pro jeho první desku jsem udělala fotografie, text, prostě vše, jen aby ušetřil. Teď však už moje skladby hrát nesmí!" Čas se i v tomto případě ukázal hojivý a Paul už její skladby znovu hrál.

Skladby Carly Bley přitáhly pozornost mnoha umělců a hrála je největší jazzová jména, například Jimmy Giuffre, George Russell, Art Farmer, Liberation Music Orchestra Charlieho Hadena, Gary Burton, Steve Lacy, John McLaughlin, Jaco Pastorius a Michel Portal, ale také Nick Mason, bubeník rockové skupiny Pink Floyd.

V roce 1964 se spolu se svým novým partnerem Michaelem Mantlerem podílela na založení sdružení Jazz Composers' Guild, které sdružovalo nejlepší freejazzové hudebníky. Bley a Mantler se společně stali průkopníky rozvoje nezávislých vydavatelství a distribuce nahrávek kreativní improvizované hudby. Spolu řídila také Orchestr jazzových skladatelů a vydavatelství JCOA (Jazz Composers Orchestra Association Inc.), které vydalo řadu nahrávek Clifforda Thorntona, Dona Cherryho a Roswella Rudda.

V roce 1971 se Carla Bley podepsala pod zásadní dílo své kariéry, společný ambiciózní avantgardní projekt s básníkem Paulem Hainesem, jakému se v dějinách jazzu máloco vyrovná: Escalator Over The Hill. Šlo o operu trvající přes dvě hodiny, na které hrálo přes pět desítek muzikantů z různých hudebních světů.

V roce 1975 dala dohromady tucet hudebníků a založila nový soubor Carla Bley Band s univerzálním repertoárem. Jako všestranná hudebnice vystupovala v letech 1980 – 2000 na pódiích v nejrůznějších formacích, od dua po big band, včetně tria s novým partnerem basistou Stevem Swallowem a saxofonistou Andym Sheppardem.

V Carle dřímal nevyčerpatelný tvůrčí duch. Nepřestala komponovat a aranžovat, nahrávat a vystupovat ani v pozdějších letech. V roce 2018 podstoupila operaci nádoru na mozku a v roce 2020 vydala své poslední album s prorockým názvem Life Goes On. Její talent zdědila dcera Karen Mantler.

Ak si predplatíte digitálne predplatné alebo tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.