jednodušeji bychom je mohli označit za sólové, vyšlo sice pod hlavičkou Paul McCartney a Wings, z nich jej ale na desce kromě manželky Lindy doprovází jen kytarista Denny Laine, jediný člen, který v měnících se sestavách „Křídel “ setrval po celé období let 1971–1979. Zbylí dva dosavadní členové, bubeník Denny Seiwell a kytarista Henry McCullough, odešli těsně před pokračováním nahrávání nového alba. Dlouhodobě se jim nezamlouvalo jejich postavení ve skupině a zejména finanční ohodnocení. McCartney je platil slušně, ale pořád pouze jako běžné zaměstnance. Na větší zisky, které se od spolupráce s ex-Beatlem daly očekávat, však nedosáhli, mimo jiné proto, že jejich šéf stále vězel v majetkově-právních soudních sporech s ostatními členy Beatles a nezanedbatelnou část nových příjmů zatím sám viděl jen na papíře. Avšak onou poslední kapkou pro ně byla volba destinace, kam nahrávací frekvence přesunout – Lagos, Nigérie.
neubližujte nám! On je muzikant!
McCartney si Lagos vybral ze seznamu míst, kde měla svou pobočku a nahrávací studio společnost EMI. Chtěl změnit vzduch a vyčistit si hlavu, podobně jako když Beatles začátkem roku 1968 odcestovali do Indie za svým guru a učitelem „transcendentální meditace“ Maharišim. Ten je sice nakonec zklamal – údajně proto, že kázal vodu a pil víno v otázkách sexuální zdrženlivosti a vegetariánství –, ale Beatles se během pobytu vystříhali tvrdých drog a s akustickými kytarami složili většinu materiálu pro nadcházející Bílé album. Krom toho McCartney, otec tří malých dcer, hledal příjemné prázdninové prostředí pro rodinu. Jeho naivní představy se nemohly více lišit od reality. Moře bylo špinavé, město právě postihla epidemie cholery a hlavně, cizincům se vůbec nedoporučovalo opouštět jasně vymezené bezpečné zóny. Manželé McCartneyovi, věrni svému životnímu přístupu bezstarostných hipíků, ovšem na varování nedbali a jednoho večera vyrazili na procházku. Skončilo to naštěstí jen přepadením a oloupením o fotoaparát, peníze a další cennosti, přičemž život slavné dvojici nezachránil ani tak zoufalý Lindin křik „Neubližujte nám. On je muzikant! Paul z Beatles!“, jako spíš fakt, že byli prostě běloši a útočníci se tudíž nemuseli obávat, že by je okradení později dokázali identifikovat.
přísně střežený afrobeat
Nebyl to jediný incident, byť ten další už nebyl podobně nebezpečný. Paul už nějakou dobu před cestou do Lagosu zavítal na londýnský koncert nigerijského krále afrobeatu, Fela Kutiho a jeho kapely. To, co viděl a slyšel, jej podle jeho vlastních slov nadchlo a pohnulo k slzám. S africkými hudebníky si v Londýně i krátce zajamoval a nyní očekával další sblížení. Po příchodu do lagoského klubu, kde Kuti vystupoval, jej však čekalo chladné, až nevraživé přijetí. Místní muzikanti jej zkrátka považovali za někoho, kdo přijel vykrádat jejich kulturu. Kuti jej v průběhu večera ve smířlivém gestu pozval na jeviště, napjatou atmosféru to ale uvolnilo jen dočasně. Druhý den dorazili přímo do studia Kutiho ostří hoši a bránili McCartneymu v nahrávání, dokud jim nepřehrál pásky se stávajícím materiálem coby důkaz, že neobsahují žádnou nedůstojnou imitaci africké hudby. Nedlouho nato vyčerpaného a „překouřeného“ McCartneyho postihl ještě záhadný kolaps, snad panická ataka, kdy se ve studiu zhroutil a nemohl dýchat. Zbytek frekvencí se poté přesunul zpět na rodnou britskou hroudu, nicméně většina skladeb byla tou dobou víceméně na světě. K nigerijskému dobrodružství podotkněme ještě to, že McCartney kromě studia EMI krátce nahrával i ve studiu, které v Lagosu provozoval někdejší bubeník skupiny Cream a propagátor africké hudby Ginger Baker. Ten si v jedné ze skladeb zahrál na perkuse, stejně jako Remi Kabaka starší, otec dnešního bubeníka a producenta Gorillaz, Remiho Kabaky jr.
band on the Run
Album otevírá skladba, jež dala celému projektu název, kinematografická medley či snad rocková mini-opera „Band on the Run“, následovaná chytlavým glamrockovým vypalovákem „Jet“. Mimochodem, jelikož se McCartney při nahrávání musel obejít bez služeb dosavadního bubeníka a nového v časovém presu hledat nehodlal, coby zdatný hráč na bicí usedl za soupravu sám. A zřejmě se mu opravdu dařilo, vždyť jeho výkon na albu pochválil samotný Keith Moon z The Who. Dalším výrazným singlem byla jímavá „Bluebird“, ptačí sourozenec McCartneyho beatlesovky „Blackbird“. První strana končí skladbou „Let Me Roll It“, jejíž úvodní ostré riffy, ale i Paulův zpěv a další aspekty neunikly srovnání se soudobým stylem Johna Lennona a jeho Plastic Ono Bandu, jakkoli se McCartney dušoval, že nic takového v úmyslu neměl.
O zajímavé momenty není nouze ani na druhé straně. Skladba „Picasso’s Last Words (Drink To Me)“ se začala rodit při setkání s Dustinem Hoffmanem během prázdninového pobytu na Jamajce, když herec McCartneyho požádal, jestli by mu nemohl předvést, „jak píše písničku“. Ten sáhl po aktuálních novinách s titulní stranou informující o skonu slavného malíře, začal si v country stylu pobrukovat slova nekrologu a základní obrysy písničky byly krátce nato hotové. „On... to dělá! On to tady fakt takhle z fleku složí!“ volal užaslý Hoffman na svoji manželku, herečku Anne Byrneovou. McCartney později při práci na definitivní podobě písničky znovu sáhl ke svému oblíbenému – ba přímo charakteristickému – formátu medley a v orchestrálních citacích se zde vracejí předchozí skladby alba. Výrazné orchestrální finále má také závěr desky, valivým pianem a McCartneyho vynikajícím vokálem poháněná „1985“. Autorem těchto orchestrací nebyl nikdo menší než dvorní producent Davida Bowieho, Tony Visconti. McCartneyho však údajně zaujala především Viscontiho práce na tehdejších velmi populárních deskách skupiny T. Rex, vedené charismatickým, v roce 1977 předčasně zesnulým frontmanem Marcem Bolanem.
Zastavme se ještě u názvu a obálky legendárního McCartneyho alba. Stejně jako v případě nejslavnějšího albového počinu Beatles obsahuje slovo „band“ a stejně jako obálku Seržanta jej zdobí fotografie zachycující aranžovanou skupinu – byť mnohem méně početnou – známých osobností. V tomto případě to také byly pouze osobnosti stále žijící a kromě Paula a Lindy McCartneyových a Dennyho Laina šlo o politika a spisovatele Clementa Freuda (vnuk Sigmunda Freuda), televizního moderátora Michaela Parkinsona, amerického herce Jamese Coburna, britského herce Christophera Lee (později hraběte Dooku ve Hvězdných válkách či Sarumana v Pánovi prstenů), boxera Johna Conteha a zpěváka Kennyho Lynche.
Náhoda, nebo záměr? Kapela (klubu osamělých srdcí seržanta Pepře) na útěku? Tak nebo tak, deska se po nelehkém začátku sedmdesátých let stala prvním McCartneyho nezpochybněným triumfem. Dobová kritika jej ve srovnání s angažovaným Lennonem a mystickým Harrisonem považovala za poněkud frivolního a na oblibě mu u zástupců sedmé velmoci nepřidalo ani to, že byl vnímaný jako primární viník rozpadu Beatles. Přál si jej nejméně a v zákulisí se jej snažil odvrátit novými nápady, kudy dál, včetně návratu k živému vystupování. Když se ale později ukázalo, že společná vůle definitivně vyprchala, jako první z kapely odmítl hrát komedii a rozchod oznámil. Jak to tak bývá, v očích těch, kteří u toho liverpoolské čtveřici nesvítili, se snadno stal tím špatným. Jeho album Ram, dnes široce považované za mistrovské dílo, tak soudobí kritici odmítli jako brak. Teď se ale karta začala obracet, a zatímco kariérám jeho někdejších kolegů docházel dech, McCartney vystoupil na vrchol. Výčet předních žebříčkových umístění i hudebních cen pro Band on the Run by byl dlouhý, proto na závěr raději dejme slovo Johnu Lennonovi, který na předchozí sólové snahy svého odcizeného přítele a nyní rivala reagoval s typickým nemilosrdným sarkasmem. Někdy byl trefný a vtipný, jindy ale působil jako zhrzený žárlivec, přičemž nutno zdůraznit, že ani on neprodukoval jen samé skvosty. Tentokrát našel o poznání uznalejší slova: „Band on the Run je skvělá písnička – celý to album je skvělý.“
Smutný dovětek – 5. 12., v čase padesáteho výročí asi nejslavnějšího alba, na němž se podílel, přišla zpráva, že ve věku 79 let zemřel někdejší člen Wings, ale také Moody Blues či Ginger Baker’s Air Force, Denny Laine. Ať odpočívá v pokoji.
Autor je redaktor, překladatel a prispievateľ facebookovej skupiny Hudební přátelské okénko, kde nájdete veľa kvalitních textov viacerých autorov.
Ak si predplatíte digitálne predplatné alebo tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.