kde už měli diváci možnost váš dokument vidět?
Na Slovensku jsme dokument promítali v prostoru .klub pod lampou pár týdnů po pražské premiéře. Dokument vysílala a ještě bude vysílat Česká televize. V tuto chvíli vznikají překlady pro evropský trh v rámci sítě HBO, kde se dokument odvysílá hned po slovenské televizní premiéře. Dokument převzala pro své platformy také Svobodná Evropa, takže se bude šířit v zemích bývalého Sovětského svazu. Celkem už jde o desítky zemí a miliony diváků.
jak vznikl nápad na dokument o ukrajinském sportu a sportovcích?
Po invazi Ruska na Ukrajinu v únoru 2022 přišlo do Česka mnoho ukrajinských uprchlíků. Naše děti hrají hokej a tak jsme se dostali do komunity sportovců, která nabízela ubytování sportovním rodinám. K nám se tehdy nastěhovali dva malý hokejový brankáři, jejich máma Máša a šedesátiletý trenér Volodimir. Bydleli u nás rok a půl. Poté se rozhodli vrátit do Dnipra, protože tam začal fungovat zimní stadion. Byl jsem s nimi pořád ve spojení, psali a volali jsme si a oni mi vyprávěli, jak se sportuje v zemi, kde je válka. Moment, kdy jsem se rozhodl, že by z toho mohl být film nastal, když mi poslali fotky obránce týmu Jaguar Dnipro Makara Jerofjeje, který padl na frontě jako dobrovolník a na zimním stadionu mu vyvěsili fotku pod strop haly. Říkal jsem si, že to je šílené a že to je obrázek, který ilustruje stav sportu na Ukrajině. Tady v Evropě a v NHL se vyvěšují s velkou slávou dresy hokejistů, kteří jsou legendami klubů. A na Ukrajině se vyvěšují fotky sportovců, kteří padli jako dobrovolníci na frontě, nebo při raketovém útoku.
námět je tedy tvůj, celý film jsi se nakonec rozhodl i produkovat. Koho dalšího jsi oslovil?
Oslovil jsem Radana Šprongla jako režiséra, protože během posledních dvou let na Ukrajině několikrát byl natáčet. Začali jsme si zjišťovat informace. Dostali jsme se ke statistikám, podle kterých k druhému výročí ruské okupace evidovali více než čtyři sta mrtvých sportovců, kteří buď padli na frontě jako dobrovolníci, nebo je zabily raketové útoky ve vnitrozemí Ukrajiny. V těch statistikách jsou zaznamenány i stovky sportovišť, která byla buď zničená, nebo byla obsazená a dneska jsou na okupovaných územích. A takových sportovišť jsou stovky. Letošní rok je sportovní super rok, bylo mistrovství světa v hokeji, Euro ve fotbale a hlavně Olympiáda, která začíná za pár dní. Proto nás napadlo podívat se na to očima ukrajinských sportovců, kteří nemůžou pořádně trénovat, mají rozflákanou infrastrukturu a teď budou v televizi koukat na ruské sportovce, kteří si budou běhat a skákak v Paříži na Olympiádě. Takže jsme to pojali jako aktuální dokument a jako dokument, který by měl být příspěvkem do diskuze, jestli by ruští sportovci měli na akcích typu Olympiáda vůbec být.
jak vznikl název filmu?
Sportovci se v první fázi války hlásili jako dobrovolníci. A o tom ten film tak trochu je. Nejdřív měl pracovní název „Sport a válka“, ale poté, co jsme si vyslechli všechny ty příběhy, zjistili jsme, že mají jedno společné: všichni sportovci, kteří padli na frontě, byli dobrovolníci. A jejich rodiče a kamarádi ze sportovních oddílů říkali, že oni jako sportovci cítili povinnost jít do první linie jako dobrovolníci. Jejich trenéři nám vysvětlovali, že to je charakter sportovce, že od malička trénuje a pořád se připravuje na nějaký sportovní souboj, ve kterém chce zvítězit. A oni tu válku brali jako souboj, ve kterém chtějí zvítězit. A proto byli mezi prvními, kteří se přihlásili jako dobrovolníci a šli na frontu. Takže ten film se nakonec jmenuje „Charakter: sportovec“.
jaké sporty jsou ve filmu zastoupeny?
Snažili jsme se, aby byl film co nejpestřejší. Například co se týče míst, kde jsme natáčeli. Začali jsme na západní Ukrajině ve Lvově, pak jsme jeli přes Korosteň, to je takové menší město mezi Lvovem a Kyjevem, pak jsme byli v Kyjevě. Poté jsme jeli na východ, byli jsme v Dnipru, byli jsme v Charkově a pak jsme se spodem Ukrajiny přes Kremeňčuk dostali do Černivci, to je úplně u rumunských hranic. A potom jsme se vraceli zpátky přes Lvov. Je to film, který popisuje situaci na celé Ukrajině, nejen v jedné oblasti. Co se týče sportů, tak tam máme hokej, fotbal, americký fotbal, box, vodní polo, basketbal, horolezce, máme tam zničené atletické stadiony, zničené haly, kde trénovali lukostřelci, kde trénovali šerm, kde trénovali plavání. Máme tam například plavce v Dnipru, který bude startovat na Olympiádě v Paříži. Je to dvojnásobný juniorský mistr světa Oleksandr Želťakov, který trénuje v bazénu, který zasáhla raketa. Stojí před tím bazénem a vypráví nám, jak ta raketa dopadla a poškodila budovu s bazénem, jak pomáhal trenérům a zaměstnancům tu spoušť uklízet, opravovat, aby tam mohli on a děti z místního dětského plaveckého oddílu pokračovat v tréninku. Mimochodem Oleksandr se stal v červnu mistrem Evropy ve znaku.
Těch sportů tam máme asi patnáct, aby to mělo co největší výpovědní hodnotu a nebylo to jen o jednom sportu.
jaký příběh z vašeho filmu je nejsilnější?
Všechny ty příběhy jsou silné. Většinou jsme mluvili s rodiči těch kluků, kteří padli. Velmi silný je příběh amerického fotbalisty Dmitro Serbina, který pracoval na kyjevské klinice jako kardiochirurg. Byl to vzdělaný a velmi úspěšný a uznávaný člověk, který hrál americký fotbal. Byl několikanásobný mistr Ukrajiny, hrál i na zahraničních turnajích a i on se ve svých třiceti osmi letech rozhodl, že půjde do první linie jako medik, a v té první linii padl. To je hodně silný příběh, ale nechci tím bagatelizovat těch dalších sedm, které v tom filmu máme, protože každý je něčím silný. A takových příběhů je na Ukrajině přes čtyři stovky a určitě každý z nich by se dal natočit a vydal by na samostatnou reportáž nebo dokument.
jaká je tedy situace sportu a sportovců na Ukrajině?
A: Jsou problémy, které zasáhly sport na celé Ukrajině, což jsou například zabití sportovci a zabití trenéři. Mimochodem, to je veliký problém, trenéři mládeže tam prostě budou chybět. Další problém jsou lidé, kteří jsou zmrzačení nebo nějak zranění tak, že se nebudou moct sportu věnovat, ať už jako trenéři nebo jako hráči. Další obrovský problém je emigrace malých a mladých sportovců, kteří jsou dneska jako uprchlíci po celém světě. My jsme natáčeli se Sergejem, který u nás bydlel, a vypadá to, že nakonec bude hrát hokej v Kanadě a už se na Ukrajinu jako sportovec asi nevrátí. Uprchlictví je obrovský problém. Tisíce dětí, které na Ukrajině sportovaly, jsou dneska uprchlíci, se sportem buď skončily, anebo ho provozují v zahraničí. Situace sportu na Ukrajině není úplně radostná a obávám se, že bude trvat dvě, tři generace, než se to zase všechno srovná.
pomáhá sportu na Ukrajině nějak Západ? Nebo my?
Strašně jim pomáhají aktivity, které třeba dělá Dominik Hašek. O Dominikovi Haškovi každý sportovec na Ukrajině ví že je podporuje, že už teď podruhé na Ukrajině byl. A to je pro ně významná morální vzpruha, ať si o tom myslí, kdo co chce, tak to prostě je. Materiální pomoc probíhá také, a to hlavně „zespodu“. Vím třeba, že Ondra Vetchý, který je judista, s přáteli poslali asi tři sta kimon na Ukrajinu. Ukrajinští Sokolové se zůčastnili Všesokolského sletu v Praze a celé vystoupení zaplatitli čeští Sokolové z dobrovolné sbírky. Takových příkladů je víc, takže nějaká pomoc běží.
Zklamaní jsou Ukrajinci z toho, že olympijské hnutí nezarazilo start ruských sportovců na Olympiádě v Paříži. Jejich argument je takový: ano, nemůžou startovat pod svojí vlajkou, ale to platilo už před válkou, protože se prokázalo, že stát Rusko organizuje doping sportovců ve velkém. A proto už na minulých Olympiádách ruští sportovci nemohli startovat pod svojí vlajkou. A Ukrajinci říkají, jak víc je vlastně potrestali? Za doping jim vzali vlajku. A když napadli sousední stát, zabili stovky sportovců, zničili mu sportovní infrastrukturu, tak se stalo co? A je větší prohřešek, že dopují, než že napadnou sousední stát, zabíjejí a ničí mu sportovní infrastrukturu?
olympijské hnutí má zřejmě jiné priority, než je ruská agrese na Ukrajině.
Protože jsme blízko Ukrajiny, tak děním tam žijeme prakticky každý den. Ale olympijské hnutí není jen Evropa. Jsou to státy z Afriky, z Asie, pro které je Ukrajina daleko a ten konflikt pro ně není tak žhavý, jako pro nás. A v rámci organizace hlasují samozřejmě všichni. Díval jsem se na to, které státy kdy byly z Olympiády vyloučené. Je zajímavé, že dnes se argumentuje tím, že ne všichni ruští sportovci podporují Putinův režim, takže ne všichni ruští sportovci by za to měli být postiženi. Ale je tam třeba historický případ Jihoafrické republiky, jejíž sportovci kvůli apartheidu nemohli startovat na Olympiádě. A asi si taky nikdo nemyslel, že každý jihoafrický atlet měl doma otroka, kterého šikanoval. A určitě ne každý bílý jihoafrický sportovec byl rasista. Ale postihlo to celý režim. A dnes se to jakoby snaží oddělovat, že jedna věc je režim a druhá věc jsou sportovci, kteří v tom režimu bohužel žijí a co tedy mají dělat. Podle mě to není správné.
natáčení v zemích, kde probíhá válka, není vždy jednoduché. Potýkali jste se s nějakými problémy?
A: Já jsem byl strašně překvapený, jak otevřená ukrajinská společnost je. A to už tím, že jak jsme tam jeli narychlo - ten dokument je aktuální -, tak jsme neměli žádné povolení, bumážky a mohli jsme kdekoliv vytáhnout kameru, ať už v centru Kyjeva, na Kreščatiku, nebo ve Lvově, v Dnipru či v Charkově a nikdo po nás nechtěl žádné povolení. Jen se nás zeptali, co děláte. My jsme jim to vysvětlili a oni: fajn, dělejte to dál. Ta společnost je tam hrozně vstřícná. Když se dozvěděli, že jsme z České republiky, tak bylo vidět, že mají radost, že třeba o aktivitách našeho prezidenta, o jeho muniční iniciativě už tehdy věděli. Takže Česká republika tam má teď neuvěřitelný zvuk a všichni jsou velmi přátelští. Během natáčení nedošlo k jedinému konfliktu, všichni byli milí, respondenti byli všichni připravení, všichni perfektně mluvili. Že by nám tam někdo odpovídal stylem „ano, ne, nevím“, to vůbec. Každý měl svůj příběh připravený, možná měli pocit, že svým vyprávěním dají úmrtí svého blízkého ještě další smysl. Všechno prostě fungovalo, až mi to přišlo neuvěřitelné.
natáčení probíhalo na přelomu února a března. Jaká byla mezi lidmi nálada a už byla znatelná únava z dlouhého konfliktu?
Atmosféra ve společnosti je trošičku jiná na západní a na východní Ukrajině. Na východní Ukrajině už je ta únava trošičku vidět. Já jsem si třeba nikdy nezvykl na to, že v Dnipru nebo v Charkově je klidně dvanáct poplachů denně, kdy se rozezní sirény a každý by měl jí do krytu. Ale tam to lidi vlastně ignorují a už mají takový fatalistický pohled na věc - buď to sem spadne a mám smůlu, anebo to nějak přežiju. Na východě je únava z války znatelná. A je tam velká naštvanost na Rusko. Třeba v Charkově jsme natáčeli na stadionu Dinama Charkov. Ředitelem je bývalý atlet, který startoval na Olympiádě v Atlantě, a on nám ukazoval diplomy, které před válkou dávali dětem. Ty diplomy byly dvojjazyčné . Říkal, že vždy mívali diplomy, kde bylo ukrajinsky a rusky napsáno, za co ho ten malý sportovec dostal. Ale to už teď nebude, teď to bude jenom v ukrajinštině. Říkal: už nikdy nechceme ruštinu na těchto diplomech vidět. Takže ta naštvanost je tam skutečně veliká a zároveň je tam veliké odhodlání celou tu agresi ustát a dovést do důstojného konce.