kind Of Blue je jednou ze zásadních nahrávek amerického jazzového trumpetisty Milese Davise. Vyšla v období mezi Milesovým Round About Midnight (1957) a těsně před albem Sketches Of Spain (1960). Je to neuvěřitelné album. Prostě nádhera. Navíc je přístupné – a plné barev. Davis se svým sextetem na něm představil zcela nový pohled na jazz. Kompozice přitom neměl napsané. Spoléhal se na to, že má v kapele skvělé muzikanty. Do studia nosil jen s náčrtky toho, co by asi tak měl každý hrát.
Nejzásadnější pro koncepci alba bylo rozhodnutí pokračovat s využíváním tónových řad (módů), jako na Milestones (1958), namísto sólových improvizací postavených na předem daném sledu akordů. Módy přitom nejsou nic nového – jsou známé již z období Středověku a renesanční hudby. Jedním z prvních, kdo s nimi ve druhé polovině 19. století znovu začal pracovat, byl mj. francouzský skladatel Claude Debussy.
Přestože Kind Of Blue bylo mnoha kritiky považována za jedno z nejlepších alb všech dob – Miles Davis jej ironicky označil za “nepovedený experiment”. Šlo mu především o spontaneitu, vzájemné ovlivňování a souhru, jaká se mu líbila u tanečníků, bubeníků a hráčů na mbiru při vystoupení souboru Ballet Africaine. Právě zvuk mbiry (prsteníku) se mu podle jeho slov nepodařilo do hudby na Kind Of Blue dostat.
Jedna z věcí, které vás již při poslechu úvodní melodie So What opravdu zasáhne, je pocit svobody a očekávání, kam se po prvním seznámení s magickým, kraťoučkým riffem na devítiminutové jazzové cestě dostanete. Následující Freddie Freeloader je téma vystavěné na měkké a ukolébávající lince Davisovy trubky a saxofonů. A jak se trubka line a napíná na vrcholu fráze, klavír, za nímž v té chvíli výjimečně seděl Wynton Kelly, nikoliv Bill Evans, dál spolehlivě a bez námahy vybrnkává své akordy
Velice zajímavé a podmanivé věci – a zároveň paradoxně zcela nepopsatelné – se dějí v Blue In Green. Postupy, které v něm všichni aktéři použili, nejvíce připomínají závan bachovské radosti – ne nutně hudebně, ale v dopadu na posluchače. All Blues miluje snad každý, kdo ho kdy slyšel. Kontrabas a bicí udržují v pohybu neuvěřitelné napětí. Postupně rozjíždí několik variací, aby připravily půdu pro rozhovory mezi dechovými nástroji a klavírem. Nekonečné změny v riffech působí naprosto podmanivě a na konci skladby vás nechají v transu
Rozhodně bych se nebránil představě, že Flamenco Sketches je vlastně svého druhu modlitba. Muzikanti v ní přichází s vypjatými tóny, nejenom dechových instrumentů, na samé hranici rozsahu, strhujícím kontrabasem a decentně kladenými klavírními akordy. Jako by kapela skoro vůbec nehrála, nebo to dělala s tak zdánlivě neznatelným úsilím, a přesto vzniklo něco neskutečně ladného.
Proč je tedy deska Kind Of Blue tak oblíbená a je považována za důležitý, revoluční krok a to i mimo jazzový svět? Především se lišila od všech předchozích jazzových alb – zkoumá tzv. modální jazz, který používá modální stupnice jako základ harmonie a postupů. Zásluhu na úspěchu mají také Davisovi spoluhráči „Cannonball“ Adderley (altsaxofon), John Coltrane (tenorsaxofon), Bill Evans a Wynton Kelly (klavír), Paul Chambers (kontrabas) a Jimmy Cobb (bicí).
Autor je editorom hudobného portálu Černej Pudink, kde nájdete veľa textov o hudbe.